Peníze a život

Tma, sténání, kašel a chropot umírajících. Živí (zatím živí, ač oslepení a bez dechu) se snaží uprchnout, ale zakopávají o těla ležící jim v cestě.

Bhópál, město v chudém indickém státě Madhy Pradesh, si od příchodu zahraničních investorů slibovalo hodně. Továrna společnosti Union Carbid přinesla pracovní místa, a s příjmy jejích zaměstnanců rostlo i město. A aby co nejrychleji rostly i příjmy společnosti Union Carbid, šetřilo se na kdečem: místo méně toxických materiálů se používaly levnější, ale jedovaté; chemikálie místo v sudech odpočívaly ve velkých nádržích, trubky nebyly z oceli, ale z prorezavělého železa, údržba téměř neexistovala, bezpečnostní programy rovněž ne a zabezpečovací systémy zaměstnanci ze šetrnosti vypínali. Mimo provoz nechávali i chlazení nádrží chemikálií a tak se po patnácti letech, druhé prosincové noci roku 1984, madhyapradéšský sen o prosperitě změnil ve vražednou noční můru.

 

Tehdy natekla do nádrže s dvaačtyřiceti tunami jedovatého metylizokyanátu (C₂H₃NO) voda. Následná chemická reakce horkem poškodila zařízení a velké množství jedovatých plynů uniklo do ovzduší. Zaměstnanci, kterých bylo v té chvíli přítomno asi 70, se o havárii dozvěděli z megafonu (mnoho odborníků z chemičky v Bhópálu už dříve odešlo nebo dostalo výpověď proto, že od vedení továrny žádali dodržování bezpečnostních směrnic) nebo zaslechli místní poplach, a z továrny (kde vzduch byl stále dýchatelný) odešli. Na obyvatele města nikdo nepomyslel; sirény zazněly až několik hodin po havárii, kdy ulice už byly plné mrtvých.

Lidé, probuzení ze spánku nemožností dýchat, zvracením nebo prudkou bolestí očí, v panice prchali z domovů. Tisíce osob se pokoušely dostat co nejdál od továrny, ze které se, jak věřily, linul ten jedovatý puch. Většina z nich, neznelá rozsahu katastrofy, prchala po větru. Rozhlas, do kterého údajně volali pracovníci továrny, odmítl bez povolení z vyšších míst šířit poplašné zprávy. Policie nastoupila až k pomoci s odvozem mrtvol a zdechlin. Protože mrtví byli posbíráni z ulic a bez jakékoli evidence narychlo pohřbeni do společných hrobů, mnoho lidí beze stopy zmizelo; příbuzní a přátelé pohřešovali přibližně sto tisíc lidí, jejichž osud není znám.

Ve dnech následujících po katastrofě vydaly úřady prohlášení, že otravou jedovatými plyny na místě zemřelo 1404 osob - ve skutečnosti jich bylo nejméně dvakrát (a možná i desetkrát) tolik. Právě tento oficiální údaj o počtu obětí způsobil, že se společnost Union Carbid rozhodla odškodnit dědice mrtvých osmi sty dolary pro každého a trvale postižené osoby ukonejšit menšími částkami. Jelikož se ale úřední odhad počtu mrtvých a postižených ani neblížil skutečnosti, bylo vyplácení odškodného po čtyřech dnech zastaveno a soudy o náhrady se táhnou až do současnosti.

Postižení se dozvěděli, že otrava MIC nezanechává trvalé následky... a umírali dál, zůstávali slepí a dýchaviční, ženy potrácely nebo rodily děti s nádory místo očí.  Toho roku porodila bezmála polovina těhotných žen v Bhópálu a okolí mrtvé děti; 14% zbývajících novorozeňat se nedožilo ani jednoho měsíce. A ani ty, které čtyři týdny přečkaly, neměly vyhráno: jen třetina žen, těhotných oné noci v Bhópálu, dochovala své dítě, často postižené, do školního věku. 

Havárie po sobě zanechala zamořenou půdu i vodu; volání místních po dekontaminaci úřady nikdy nevyslyšely. Dodnes se v Bhópálu rodí děti s rozštěpy, obrácenýma nohama nebo bez očí, dodnes mají lidé zdravotní potíže. Údaje o havárii a dlouhodobých zdravotních následcích zůstávají tajné.

Minulý měsíc navštívil Bhópál indický ministr životního prostředí Jairam Ramesh. Navštívil i proslulou továrnu ("no vidíte, byl jsem tam a neumřel jsem"), okomentoval tamní bujnou zeleň slovy, že "to tu přece nemůže být zamořené, když to tu tak pěkně roste" a některé z demonstrantů, rozčilených ministerským vtipkováním, nechal pozavírat... Zdroje: http://www.bhopal.net/ Varma: Epidemiological and experimental studies on the effects of methyl isocyanate on the course of pregnancy, Environmental Health Perspectives 1987 http://bhopal.org/index.php?id=100http://www.globalpolicy.org/component/content/article/221/46908.html Obrázek: http://www.freewebphoto.com/