Harém na výletě

Kůži přivyklou chladivému přítmí metra ovanul horký dech ulice.                       

"Jsme tu moc brzo," oznámila jsem choti. "Marcela přijde až za třičtvrtě hodiny."

A co můžete dělat, když před sebou máte skoro hodinu čekání u stanice metra Nádraží Holešovice, kde široko daleko není nic než beton, a máte s sebou dvě malé děti?

"Tak se zatím aspoň najíme," nechala jsem se inspirovat potomkem, visícím na držadle dveří restaurace rychlého občerstvení.

V ruce umělohmotný tác s jídlem, poohlížela jsem se po volném stolku. Choť dokáže hlídat děti a zároveň sledovat okolí: "Podívej, tamhle už jde!"  Za prosklenou stěnou se ve sluníčku zaleskla zlatavá záplava vlasů nad kočárkem. Marcela, manželka námi nikdy nespatřeného Benince, mířila stejně jako předtím my, do McDonalds. Někdy je výhoda, že se nedá jít nikam jinam.

"Tak kam si sedneme?" rozhlédla se, když už jsme s tácy v rukou stály v uličce obě a se dvěma kočárky, čtyřmi dětmi a jedním mužem blokovaly průchod ostatním zákazníkům. Restaurace byla beznadějně obsazená.

"Koukněte, tamhleti zrovna odcházejí," osvědčil se choťův postřeh podruhé. Naše reakce se mu asi nezdála dostatečně bystrá, protože uchvátil nekočárkové děti (jedno naše a jedno Marcelino), dovlekl je k uvolněnému stolku a usadil je vedle sebe na lavici.

"Mami?" otočilo se Marcelino dítě po Marcele.

"Mami, pojď sem!" zavolalo na mě moje dítě.

Středněvěká paní od vedlejšího stolku se ohlédla a chvíli si nás prohlížela, pěkně jednoho po druhém. Tři dospívající dívky, které jí dělaly společnost, okukovaly jen kradmo. Hovor u jejich stolu vázl. 

Děti u našeho stolku se dělily o kuřecí nugety. Paní  od vedlejšího stolku z nás nespustila oka. Děti u našeho stolku se dělily o ovoce. Paní od vedlejšího stolku natahovala krk, aby jí nic neuniklo. Děti u našeho stolku se přetahovaly o láhev s mlékem.

"Tak co budeš dneska vařit?" zeptala jsem se Marcely. 

"Já? Já nevařím, dneska přece vaříš ty! Ty máš dneska kuchyň, já mám ložnici!" odtušila Marcela.

Paní odvedle vypadala, že bojuje s pokušením pochytat svoje kuřátka pod křídly a vyvléct je z restaurace za syčení "tohle není nic pro dětské uši!".   

Ale vydržela a dočkala se i chvíle, kdy Marcelino dítě, společenské a rozdílu mezi muži nečinící, oslovilo mého chotě "tati"...

Aspoň měla doma co vyprávět.

 Obrázek v perexu: http://www.freedigitalphotos.net/

Upraveno z původního článku publikovaného v roce 2008 na stránkách autorky http://manzelka.bloguje.cz