Zatímco dřív jste v Dakaru na ženu v muslimském šátku téměř nenarazili, v posledním desetiletí se zahalování stalo rozšířenou módou zejména mezi univerzitními studentkami. Oblékání dívek v intelektuálském prostředí se stále více blíží arabskému ideálu – místo dříve nošených širokých šálů se studentky dnes oblékají do džilbábů, které v záhybech volného střihu skrývají celou postavu (s výjimkou tváře) od hlavy až ke kolenům.
Konzervativní Ibádu se vzájemně poznávají podle vzhledu: ženy (mladé, protože starší paní šátky po arabském vzoru nenosí) mají vždy šátek pečlivě utažený kolem obličeje, muži pěstují bradku a kalhoty zkrátili nad kotníky.
Muslimka má ukazovat svou krásu pouze manželovi, oblečení venku nemůže odhalovat ženiny hrany či obliny. Jde-li na veřejnost, nepoužívá důsledná muslimka make-up a vůbec se raději drží v ústraní. Taková pravidla dodržuje i ibádu Khady: "Ty, které se k šátku oblékají vyzývavě, by ho snad radši neměly nosit vůbec. A častá předmanželská těhotenství ibádu z Mbouru a mediálně skandalizované vraždy novorozenců, kterých se i tyto dívky někdy dopouštějí? Povaha se přece nepozná podle oblečení..."
Adža, moderně oděná muslimka v šátku, si naopak myslí, že zahalení ženě nebrání v běžných denních aktivitách, společenském životě ani v tom, aby byla na veřejnosti co nejupravenější. Adža se nechce cítit výjimečná; má kamarádky mezi zahalenými i nezahalenými děvčaty. A dbá na sebe. "Musí mi to slušet," říká, "chci být lákavým příkladem, aby i ostatní kamarádky zatoužily po zahalení."
Shoduje se v tom s devatenáctiletou studentkou Aram - ta k muslimskému šátku obléká košili s dlouhým rukávem a vypráví o tom, jak se začala zahalovat v devíti letech. V rodině je jediná, která závoj nosí; matka a sestry její volbu sice respektují, ale nepřidaly se.
Adžin a Aramin přístup není běžný; mnoho ibádu obou pohlaví své nedostatečně konzervativní souvěrce ani nezdraví, natož aby s nimi vstoupila do rozhovoru nebo se s nimi zahodila pokleknutím ke společné modlitbě.
"Já nevidím nic špatného na tom, že půjdu na pláž nebo budu s kamarády poslouchat hudbu," pokračuje Adža. "Jde ale o to, že muži mě musí respektovat, a od toho závoj je."
Martin, mladý křesťanský hlasatel jedné z dakarských rozhlasových stanic, prohlašuje, že nošení muslimského závoje by mělo být mezi ženami rozšířenější.
"Ženy by se neměly veřejně vystavovat," míní. "Ty v šátku jsou klidnější a mívají lepší povahu. "Vážím si jich mnohem víc, než nezahalených žen," svěřil se. "Dokonce jsem byl do jedné zamilovaný. Bohužel, moji žádost o ruku z náboženských důvodů odmítla. Zůstali jsme jen dobří přátelé. V každém případě by ve společnosti určitě ubylo problémů, kdyby se tak oblékaly všechny dívky."
Další mladík, tentokrát muslimského vyznání, Bókar, s Martinem tak docela nesouhlasí:
"Podle oblečení sotva poznáš, kdo je ibádu a kdo si na to jen hraje. Každá muslimka by se sice měla chovat a oblékat podle svého náboženství, ale jak je to doopravdy... Mám i přítelkyni ibádu, jenže s ní je to těžké, o spoustě věcí vůbec nemůžu mluvit. Ale i před ní jsem chodil se zahalenýma, a získal jsem dojem, že v osmi případech z deseti se ibádu staly holky, co už nejsou panny, jen aby si napravily reputaci."