Chyba chybujícího

Osmatřicetiletý Ladislav Průša udusil svého desetiletého nevlastního syna. Muž na českokrumlovsku ubil dceru své družky - dvouletou holčičku - za to, že se počurala.

Brit Darren Newton si záznamy týrání nevlastního synka ukládal na mobilní telefon v klipech s názvy "Dvě minuty bolesti", "Pláč v postýlce" nebo "Šťastný úder" - dokud patnáctiměsíční chlapeček neoslepl a nezemřel.
Pětatřicetiletý muž z Berounska mrštil o zeď svou nevlastní tříměsíční dcerou.
Devětatřicetiletá žena z Velenic týrala čtyřletou nevlastní dceru hladem a bitím a opařila ji vařící vodou.
 
Řeklo by se - co je to za zrůdy, které týrají a zabíjejí (nevlastní) děti nebo nebrání zabíjení dětí vlastních? 

Ale ono je to možná trochu jinak.


Rodiče tráví s dětmi mnoho času. Utrácejí za ně peníze, děti je stojí námahu a odříkání. Občas se stane, že potomek o jednoho rodiče přijde. Lhostejno jestli vinou smrti, rozvodu nebo jiné tragédie, druhý z rodičů - ten, kterému dítě zůstalo -  je znevýhodněn na reprodukčním trhu. Málokomu se chce investovat do cizích genů jen pro tu mlhavou naději, že za odměnu bude moci rozprášit i nějaké ty geny vlastní.

Příroda od nevlastních rodičů žádá, aby proti "parazitickému" mláděti zakročili a zlikvidovali ho. Vlastní rodič mládě obvykle brání, což je časově i energeticky neporovnatelně náročnější, než realizace nutkání druhého z partnerů. Infanticida může být dílem okamžiku a vlastní rodič, vědom si možné marnosti svého snažení, často potomka nechá odstranit. Pak může v klidu pokračovat v reprodukci s oním novým partnerem a bráněním potomka z předchozího vztahu se už nevysiluje.
 
Ani lidé hlasu přírody neodolávají - podle Jana Zrzavého (Proč se lidé zabíjejí, Triton 2004) má dítě s nevlastním rodičem v Kanadě, USA i Británii padesátkrát až stokrát vyšší pravděpodobnost, že bude zavražděno, než dítě bez nevlastních rodičů. Liší se i způsob provádění vražd: genetičtí rodiče obvykle potomky -téměř vždy mladší deseti let - zabijí před vlastní sebevraždou, zastřelí je nebo udusí polštářem. Nevlastní rodiče adoptivní děti - jakéhokoli věku až do dospělosti - obyčejně v záchvatu vzteku utlučou.
 
A teď, kdo je vinen? Nevlastní rodič, který neovládl pudové nutkání dané mu miliony let evoluce, nebo vlastní rodič, který své děti dobrovolně vystavil riziku zavraždění tím, že si našel novou partnerku (partnera)?
Nebo dokonce potomek, který nevlastního rodiče provokoval, ač minimálně podvědomě tušil, že s negenetickým předkem si není radno zahrávat?
 
 
(Tento článek byl inspirován nedávnou zdejší smrští statí o tom, zda a nakolik je v případech znásilnění vina oběť či násilník.)
 
 
 

Související články:
Horror v Keur Massar
Než antikoncepci, to radši rozvod

Fotografie v perexu: http://freedigitalphotos.net
 
 
 
Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz