Začalo to úplně nevinně. Kamarádka mě poprosila, jestli bych nemohla její známé pomoci s vyhledáváním respondentů pro průzkum integrace imigrantů ze subsaharské Afriky v České republice.
Pokud vím, měla by to být teprve druhá práce na toto téma (po výzkumném projektu z roku 2003). Přislíbila jsem asistenci přinejmenším ve formě zapůjčení vlastního manžela a v mé e-mailové schránce přistál dotazník. Dotazníkem elektronicky obdařen, volal mi Choť z kanceláře, že jsme se musely zbláznit. Kdo, myslíme si, má čas vyplňovat čtyři stránky zvědavostí?
Slib je slib a práce je práce. Počkala jsem, až se můj životní souputník vrátí domů, a nabídla mu, že dotazník vyplním za něj a mimo pracovní dobu. Může si dělat, co potřebuje, já ho jen občas vyruším otázkou. A pak už jsem se nestačila divit.
Kolik švagrů mám a jak udržujeme vztahy s rodinou, to jsem věděla. Byla mi znám věk mého manžela, délka jeho pobytu v ČR, typ ubytování, výše výdělku i počet našich dětí, věděla jsem, že nepracuje v oboru, který vystudoval , dokázala jsem z hlavy vyjmenovat všech sedm řečí, jimiž vládne.
U otázky „cítíte se diskriminován? Čím?“ jsem se zasnila nad představou, jak by asi odpověděl manžel mé kamarádky, zbožný nigerijský evangelík, kterému v řeznictví odmítali prodat vepřové koleno v přesvědčení, že každý mouřenín jest vyznání mohamedánského. Chudák protestant, češtinou dobře nevládna, nemohl pochopit, proč mu prodavačka tvrdí, že vepřová kolena on nesmí...
Moje polovička se diskriminována necítila. V další otázce se ukázalo, že jeho přátelé v ČR nejsou převážně Češi, ani převážně krajané, ale mix národností, který se do vymezených kolonek ani nevešel.
A pak to přišlo: „Považujete integraci do české společnosti za obtížnou?“
„Ano,“ nezaváhal Choť ani na vteřinku.
„Nejsi integrován?“ podivila jsem se. Ve vleku klišé jsem si pod „neintegrovaným imigrantem“ představovala někoho, kdo nezná jazyk, pracuje načerno, prodává drogy, neplatí daně ani pojištění a ještě k tomu žije v ghettu. (Ačkoliv s tou znalostí jazyka... děti chodí do školy s chlapečkem, jehož britský tatínek se prý nenaučil česky ani po pěti letech návštěv jazykového kurzu. A vypadá docela spořádaně – chlapeček i tatínek.)
„Chraň Pánbůh,“ zvolal Choť, „integrovat se do české společnosti!“
Dotklo se mě to. Že by mu pořád tak leželo v žaludku, jací barbaři to jsme, když řežeme lidem hlavy?
Ale to už pokračoval: „Pánbůh chraň, abych někdy zapomněl, že politici jsou tu pro lidi a ne naopak, a abych si zvykl, že ti první si s těmi druhými mohou dělat co chtějí, jak to máte tady. Nebo abych začal považovat krádež za něco normálního. Víš ty, co se mi stalo předevčírem? Potkám souseda, nesl si kbelík profesionální barvy. Ptám se ho, kde ji koupil, a on, že ji má z práce... a když jsem se divil, tak prej ́kdyby každej krad ́tak málo jako já, tak by tu bylo hejsasa! ́. A určitě si pamatuješ, jak jsem ti říkal, že všichni Češi od nás z práce se vrhali na ten automat, co dával zadarmo jídlo, a když jsem jim říkal, že je to krádež, vysmáli se mi. A jak mi v obchoďáku ukradli i plínky! Průvodčí ve vlaku mě zkouší okrást o stovku pravidelně každej tejden, ani mu to nepřijde trapný. A ten chudák kolega Francouz, co tu byl novej, se na teambuildingu v hospodě skamarádil s partičkou mladejch lidí, objímal se s nima, křičel, jak miluje Čechy, a pak volal policii, páč když odešli, zmizela s nima polovina jeho věcí... Vždyť vy kradete i popelnice!“ zavrtěl hlavou v nechápavém gestu.
„A dneska, když jsem šel na nákup, si přede mnou brala vozík nějaká dáma. Zrovna tam uklízel řadu nákupních vozíků ten postiženej kluk, co to tam dělává. Ty vozíky jsou těžký, to vidíš, špatně se s nima manipuluje. Otřel se bokem tý řady vozíků o její tašku a omluvil se. A ona na něj začla ječet, co je to za debila, jestli nevidí, nadávala mu tak sprostě, že se to stydím opakovat. A pak ještě na mě, jestli jsem toho debila viděl, jak do ní vrazil. Jdu do lékárny, tam důchodci řvou na lékárnici, že je tam fronta a ona že je ́mladý hovno ́. Stojím na zastávce a čekám na tramvaj, kousek ode mě maminka s kočárkem. Nějakej starej chlap jde prostředkem chodníku a povídá ́uhni s tím parchantem. ́ Já vím, že se to může stát kdekoliv, že narazíš na nevychovanýho vola nebo na zloděje, ale každej den? A co je horšího, nikdo se nad tím nepozastaví, nikdo nikoho neokřikne, tady je to úplně normální, všichni to tak berou! I tu politiku – co si dovolí u vás, to by u nás nikdy neprošlo... Tady si lidi nespokojenost vybíjejí na sobě navzájem. A tu vzájemnou neúctu vidíš i v tom, kolika lidem nestojej ́ani jejich nejbližší za uspořádání pohřbu s obřadem... Ne, takovej bejt nechci.“
Neřekla jsem na to nic. Co taky? Snad jen... dávejme si na veřejnosti pozor na svoje vystupování. Ať chceme nebo ne, jsme reprezentanty nejen sebe samých.