Líný jako Somálec

Odvážné články na téma hladomor v Somálsku ukazují, jak málo víme o hladomorech i o Somálsku.

Spousta z nás vůbec netuší, že je rozdíl mezi hladomorem a nedostatkem potravy nebo pouhou bídou - hladomor je situace, kdy na určitém území v důsledku dlouhodobého hladovění umírá velké množství osob. Lidé buď mají peníze, ale nejsou potraviny, které by se za ně daly nakoupit, nebo cena zemědělských produktů prudce vzroste a jídlo se stane luxusem.
 
 ..
Hladomory nepřicházejí bez příčiny: na vině bývá špatná zemědělská politika vlády (takový ve 30. letech vybíjel Rwanďany, v 50. letech zahubil 30 milionů Číňanů a v roce 2006 měl na svědomí až 3,5 milionu Severokorejců), úmyslné vyprovokování hladomoru (ten zabíjel ve 30. letech na Ukrajině), války (holandský hladomor z roku 1944 za sebou zanechal osmnáct tisíc mrtvých), neúroda (kvůli té v polovině 18. století vymřelo čtvrt milionu Čechů), onemocnění plodin (v Irsku na konci 19. století zahynul až milion lidí a další milion uprchl do emigrace), onemocnění dobytka (v Etiopii, Súdánu, a Keni zabil hladomor po epidemii dobytčího moru v letech 1888 - 1892 třetinu obyvatelstva), sucho (které po sobě v roce 2001 nechávalo mrtvé v Tádžikistánu) nebo naopak záplavy (Bangladéš 1974) či ataky škůdců.
 ..
Křehkost zásobování potravinami je nepřímo úměrná efektivitě obdělávání půdy (nikoli množství práce na zemědělské půdě vykonané) - není-li zemědělství natolik výnosné, aby si malofarmář mohl dovolit investice do vybavení a hnojiv, nemůže zvýšit své výnosy. Tím pádem nemá dost peněz na nákup techniky a hnojiv, zemědělství není výnosné... a ocitá se v začarovaném kruhu, jehož výsledkem je zranitelnost v době nepříznivých podmínek. Tento problém je v nepříznivých klimatických podmínkách neprolomitelný ze strany samotných malofarmářů; neintervenuje-li stát nebo jiné instituce, je zlepšení víceméně nemožné.
 ..
 
Afrika, zejména její polopouštní oblasti, zažívá periodické hladomory odedávna - v rozporu s vžitými mýty i za dob kolonalismu: V Etiopii a v Súdánu v letech 1888 – 1892 vypukla epidemie dobytčího moru, která zahubila hovězí dobytek užívaný k obdělávání půdy, přišlo sucho a kobylky a pomřela prý třetina obyvatel.
 ..
 
Do jihoafrického Transvaalu došel hladomor v roce 1896, a koloniální nákupy potravin v kombinaci se suchem zabíjely hladem v roce 1898 – 1900 východoafrické Kikuje.
 ..
 
Sahel trpěl nedostatkem potravy v letech 1913 a 1914, kdy lidé platili hladem za sucho, pěstování průmyslových plodin na vývoz a migraci za prací, která je nenechala obdělávat vlastní pole.
 ..
 
V letech 1918 až 1926 hladem umírali lidé ve Francouzské rovníkové Africe, trpící odvodem obyvatel na nucené práce a změnou způsobu zajišťování potravin, které už si nemohli pěstovat, ale kupovali je za peníze, získané prodejem jiných výpěstků.
 ..
 
 
Většina světa, ležící v sušších nebo naopak záplavových oblastech, není před hladomorem bezpečna dodnes. Mongolsko po suchu a mrazech v roce 2000 uniklo hladomoru jen o vlásek. Keňa se mu podobně vyhnula předloni. V Barmě v roce 2000 zničil cyklón celou úrodu rýže... a tak by se dalo pokračovat.
 ..
 
V článcích blogů a diskusích pod nimi se často objevuje i myšlenka, že lidé v oblastech stižených nebo opakovaně stíhaných hladomory mají příliš mnoho dětí, což je příčinou nedostatku potravin. Pokud se budeme držet aktuálního příkladu Somálska, zjistíme při pohledu do statistik, že průměrná Somálka porodí za život šest dětí. To je dost. Tytéž statistiky ale prozrazují, že dvě z těch šesti dětí se nedožijí pátých narozenin a třetí zemře před dosažením dospělosti. Většinu dětí nezahubí hlad, jak se také mnozí domnívají, ale banální infekce.
 ..
 
A porodnost, nejen ta somálská, si zaslouží podrobnější rozbor.
 ..
 
Absolutní neznalost (nepředstavitelnost!) reálií totiž mnoho z nás svádí k falešným představám a špatným interpretacím.

Vtip ugandského rolníka, který si se zvědavým bělochem kladoucím blbé otázky zažertoval slovy "protože ty děti rádi děláme" a od té doby se v Česku tato odpověď traduje jako vážně míněná realita, ten tady opakovat nebudu.

Nebudu psát ani nic o k- a r-strategiích (dodneška mi není úplně jasné, jak se zastánci zmíněné teorie porovnali s demografickou revolucí a – ti, kteří žijí v České kotlině - relativně prudkým přesunem našich předků ze skupiny r- do skupiny k-).

Historicky vzato, Afričané donedávna neměli problém s nedostatkem půdy nebo prostoru. Měli problém s nedostatkem lidí.

Dokonce i dnes ještě platí, že čím početnější skupina je, tím lepší má přístup ke zdrojům, k moci, tím více solidárních opor má k dispozici jednotlivec. "Příbuzenské skupiny klesnuvší pod minimální počet byly prostě pohlcovány plodnějšími soky v procesu přirozeného výběru," říká John Illife v knize Afrika a Afričané.

Potřeba vytvořit co nejpočetnější skupinu narážela na mimořádnou nepříznivost podmínek: snad nikde jinde na světě neexistuje tak bohatá a variabilní škála mikrobů a parazitů. Evropští kolonizátoři a dovezený dobytek sice v mnoha oblastech brzy umírali, ale Afričané měli miliony let na to se okolí fyzicky přizpůsobit, a parazité měli stejně dlouhou dobu na to, jak dosáhnout života v symbióze, která by hostitele nevyhubila.

Přesto byla úmrtnost velmi vysoká zejména mezi dětmi: malárie, průjmy, meningitida, frambézie, bejel a další choroby,společně s nedostatkem živočišných bílkovin způsobovaly, že v 18. století v prvním roce života zemřela asi třetina dětí a mnoho (většina?) ostatních se nedožilo pátých narozenin. ("U etnika Anyi na Pobřeží Slonoviny ...měla žena právo obřadně pohřbít teprve své čtvrté zemřelé dítě.")

Hladomory, o nichž už tu byla řeč, se vyskytovaly na celém území Afriky, v různě dlouhých periodách (zprávy z Angoly hovoří o cca každých sedmdesáti letech) a mívaly strašlivé následky: v letech 1738-56 zemřela kvůli hladomoru způsobenému suchem a hejny kobylek polovina obyvatel Timbuktu, a při třech hladomorech na Kapverdách mezi lety 1773 až 1866 se počet obyvatel pokaždé snížil asi o 40%. I v tomto případě byly jedněmi z prvních obětí malé děti.

Přitom děti byly (a jsou) vším: od záruky pokračování života svých rodičů (ve smyslu biologickém i duchovním), přes naději na přežití skupiny, záruku dalších pracovních sil (ve zmiňovaném Somálsku jsou na jeden hektar obdělávané půdy v průměru pouze dva nepříliš mechanizovaní zemědělci), potvrzení práva na manželství, jedinou jistotu zabezpečení ve stáří až po upevnění společenského postavení rodičů.

Za těchto okolností se africké zaujetí plodností stalo bezmála posedlostí: plodná žena zasluhuje úctu, neplodná se dočká pohrdání. Neplodný fulbský manžel raději ženě najde milence, než by zůstal bezdětný, a babičky i v muslimských oblastech hrdě vystavují na odiv svá splasklá ňadra, důkaz mnohanásobného mateřství.

Dívky se dříve (a někde to tak je dodnes) vdávaly hned po dosažení pohlavní zralosti, aby nepřicházela vniveč jejich plodící schopnost. Přesto málokterá z těch, které žily na konci 18. a počátku 19. století, za celý život porodila víc, než šest dětí (pro srovnání: je to zhruba o čtyři děti méně, než bylo v té době obvyklé v Čechách). Důvodem tohoto relativně nízkého počtu dětí na ženu nebyla snaha porodnost omezit, ale naopak zvýšit počet přeživších dětí tím, že se zvětší věkový odstup mezi nimi. To měla obvykle zajistit sexuální abstinence kojících matek; matky děti kojily tři, někde i čtyři roky. V Gambii, pokud kojené dítě onemocnělo, bývala matka nařčena z nevěry (předpokládalo se, že nemoc způsobují změny v mateřském mléce, vyvolané pohlavním stykem).

Přes tato opatření setrvávala Afrika (s výjimkou Etiopie) v demografické krizi až do dvacátých a třicátých let, někde dokonce až do poloviny 20. století – jejího obyvatelstva ubývalo.

Africká populace začala v typických případech přirozeně růst nejprve v oblastech pod vlivem misií, v regionech, kde bylo zavedeno tržní zemědělství a rozšířeno základní školství přístupné dívkám. Z dostupných záznamů se zdá vyplývat, že porodnost si v subsaharské Africe sice udržovala stávající úroveň, ale poklesla novorozenecká a kojenecká úmrtnost a objevily se nové metody léčby ženské neplodnosti.

Od roku 1920 do roku 1950 stoupl počet obyvatel Afriky ze 142 na 200 milionů.

Britský tajemník pro kolonie v roce 1948 jasnozřivě napsal:

"Zavádíme lepší zdravotnictví jenom proto, abychom se ocitli před populačním problémem úděsných rozměrů*... Při současném stavu své ekonomiky si nemohou dopřávat všechny služby, jichž se začínají dožadovat. Hlučně volají po dobrodiních civilizace bez hospodářské základny, která by je mohla poskytnout a udržet... Nemůžeme dlouho doufat, že uspokojíme všechny nové choutky koloniálních národů, a můžeme se tedy nadít nepokojů."

Je smutné, že předchůdcům (a ani následovníkům) britského tajemníka nedošlo, že zavedením evropských škol, tisku a dalších médií, v nichž jsou výdobytky "civilizace" propagovány a oslavovány jako nejvyšší meta, jíž lze dobýt, jako právo každého a ultimativní nutnost, v nichž je západní způsob života a jeho tradice vyzdvihován jako pokrok a nahrazení stávajících (sice dosud bez problémů fungujících, ale nevhodných a zaostalých a špatných) reálií oním západním předkládáno jako důkaz rozumu... pak se není možné divit, že lidé, pracně vykořeněni a zbaveni národní hrdosti se budou dožadovat toho, co je jim předkládáno jako "jediné dobré a správné".

Ne, nejsem proti tomu, aby svět po vzoru Saúdské Arábie posílal hladomořenému Somálsku (případně Bangladéši, Kambodži, Etiopii či komukoliv jinému mučenému přírodní nebo válečnou katastrofou) humanitární pomoc. Nesmí však ničit místní hospodářství (tzn. musí být skutečně jen ta "nezbytná", spolehlivě distribuovaná) a nesmí trvat déle, než je bezpodmínečně nutno.

Na počtu obyvatel se případná pomoc neprojeví - varováním budiž příklad Etiopie, kde populační explozi na začátku století nastartovaly silné ročníky dětí, počatých náhradou za ty, které zemřely při hladomoru v letech 1888 – 1892.

.

.

.

*Dnes porodnost ve většině zemí Afriky, stejně jako jinde ve světě, klesá - v případě Somálska ze sedmi dětí na ženu v roce 2000 na šest dětí v roce 2011, v Senegalu z 5,2 dítěte na 4,7, v Botswaně z 3,7 dítěte na 2,5 v Namibii ze 4,8 dítěte na 2,4. Pokles ale není tak rychlý, aby ulevil státním infrastrukturám, kapacitně neschopným zabezpečit školství, zdravotnictví a hlavně zaměstnání nové početné generaci.

.

.

.

Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz

Fotografie v perexu: Arwind Balaraman http://www.freedigitalphotos.net/images/Global_Warming_g392-Dry_Land_p15552.html