Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Manželství a strach

4. 08. 2012 17:51:22
Má žena, která se bojí, že jí manžel unese dítě do zahraničí, právo (a možnost) informovat úřady? Jak daleko smí taková matka zajít? Co je přijatelné právně... a co morálně?

Andrea žije se svým manželem Ajjúbem. Ajjúb pochází z česko-tureckého manželství. Andrea a Ajjúb nouzí netrpí, nijak nestrádají, oba pracují. V Českých Budějovicích, kde má Andrea dům, vychovávají syna Adama. Jenže jak Adámek roste, tatínek si začíná dělat starosti, jestli Česká republika je to pravé místo pro výchovu jeho dítěte. Všímá si věcí, kterých si dřív nevšímal - že už na základní škole děti ochutnávají alkohol, kouří, odmlouvají rodičům. Nelíbí se mu to. Chtěl by, aby syn chodil do školy v Istanbulu, kde vyrůstal i on sám.
Andera se bojí, že kdyby se Adam vzdělával v Turecku, nic z něj nebude. Ajjúb se bojí, že kdyby se Adam vzdělával v Čechách, utrpí jeho morálka. Hádali se kvůli tomu celé měsíce. Andrea trnula hrůzou, že jí Ajjúb třeba syna odveze. Schovala manželovi pas a tvrdila, že se ztratil. Netrvalo to ani měsíc a Ajjúb měl jiný. Tentokrát i pro Adámka.

A tak Andrea šla a - na doporučení občanské poradny - manžela, který se ještě vůbec ničeho nedopustil, udala úřadům. Čistě preventivně. Ajjúba sice nikdo nevyšetřoval, ale přes hranice ho kvůli nařízení soudu se synem nepustili ani na výlet do Vídně.

Ajjúba se manželčina zrada velice dotkla. Co je to za manželství, kde jeden druhého vlastně uvězní? Kontaktoval velvyslanectví a s pomocí známých nakonec přece jen z České republiky odjel, na cizí pas. Osmiletého Adámka si vzal s sebou. Dál není jasné, jak a zda se bude Andrea se synem ještě moci vídat. Ajjúb, únosce, se do Čech vrátit nechce a ani nemůže.

Andreu jsem si vymyslela.

Kdyby ne, trochu pochybuji, že by se její dočkala stejného odsudku jako ten tyran, který v Súdánu věznil českou manželku. (Jak velký rozdíl je v tom, že si Andrea nenajala ochranku?) Vlastně bych si té celkem banální historky manželské přeshraniční tahanice ani nevšimla, nebýt vševědoucích komentářů u zpráv o případu. Dokonce i poté, co se paní identifikovala jako poloviční Súdánka, která v Súdánu žila, poté, co hovořila o soudkyních, které zmařily její rozvod... i poté se někteří čtenáři rozhořčují nad tím, že se Češka nechala zmást vidinou obřího penisu, svolila k svému zavlečení do Súdánu a tam se teprv divila - měla si včas zjistit, co jsou muslimové za primitivy a kruťase už od narození, a že jako žena nebude mít žádné možnosti... Jo, ony jsou tak hloupé, že si myslí, že zrovna ten jejich je jiný, ale všechny nakonec skončí takhle! Měla si vzít Pepíka, to by se jí nic takového stát nemohlo!

A čtenáři se poklepávají po rameni, jak skvělí zrovna oni jsou a jak s nimi (a s Evropany obecně, kterýž pan europeismus jim vydrží jen do chvíle, než se nějaká ženská - v tu ránu rázem vypočítavá štětka - bude v médiích tahat o dítě s Italem nebo Norem) by každá udělala terno.

Zahraniční zprávy mi občas taky přeběhnou před očima. Tak jsem se před pár dny dostala i ke zprávě o belgickém imigrantovi Dany Lucienu Duboisovi, který s manželkou Oumou obývá vilu v senegalském Somone. Pan Dunois si v nové vlasti vystačí s francouzštinou; místním jazykem nevládne. Vadí mu ovšem, když jím hovoří jeho žena. Právě toho zločinu se paní Oumou dopustila už tři dny po svatbě. Telefonický hovor sice započala ve francouzštině, pak ale přešla do wolofštiny. Manžel se rozčilil a žádal ženu, aby okamžitě odešla do pokoje. Přestože ho manželka na kolenou prosila, aby se uklidnil, muž jí hrubě nadával, vyhrožoval jí smrtí a shodil ji do bazénu. Paní Oumou, ač neplavkyni, se podařilo z bazénu vylézt a přes zeď uprchnout k sousedům. Při útěku ztratila osušku a na sousedovic dvoře se ocitla dočista nahatá, s rozbitými koleny. Sousedé paní Oumou poskytli nové oblečení a útočiště.

Manžel se ospravedlňuje kulturními rozdíly: “U nás v Belgii je normální, že někomu říkáme, že ho zabijeme, nebo že zabijeme sebe. Nic to neznamená, my tak mluvíme. Několikrát jsem ji žádal, aby šla od bazénu, a ona odmítala. Nechtěl jsem ji tam shodit. Chtěl jsem jen převrhnout její lehátko a ona spadla do bazénu. Neumí plavat, ale automaticky se postavila na nohy. Tu noc, než jsem šel na policii, jsme strávili spolu v jednom pokoji. Až druhý den šla do nemocnice. Divil jsem se, když mi řekla, že mám jít na policii podat vysvětlení,” bránil se pan Dubois před soudem.


Prokurátor ho upozornil, že k dobrým mravům nepatří zakazovat manželce mluvit rodným jazykem; když se s ní oženil, musí respektovat i její zvyky. “Například, když před vámi poklekne, je to pouze na znamení úcty. Jste v cizí zemi. Ale vaše názory na Senegalce jsou urážlivé. Problém je ve vaší povaze. Musíte se snažit se změnit,” dodal prokurátor těsně předtím, než obžalovaný prohlásil, že se z události poučil a polepší se. Dany Lucien Victor Dubois tak od soudu odešel pouze s podmíněným trestem odnětí svobody na jeden měsíc.

Čtenáři pod článkem prorokují paní Oumou brzkou smrt z rukou násilného bělocha, kterého si beztak vzala jen pro peníze – není pochyb! Možná si při tom někteří vzpomínají na těhotnou Safietou Diedhou, kterou před třemi lety v Annecy zavraždil její nevlastní (francouzský) syn.

Ti, co mají kratší paměť, možná pomyslí jen na Binetu Keitu z Koldy. Dvaačtyřicetiletá matka tří dětí se v březnu provdala za Roberta Roqueberta, rozvedeného, prý trochu hašteřivého, ale jinak údajně mírumilovného muže. Osmdesátník Robert si mladou manželku přivedl do svého domu v Urguri de Saint-Pée-sur-Nivelle. Novomanželská idylka ale neměla dlouhého trvání, poněvadž paní Bineta se tři měsíce po svatbě rozhodla odcestovat do Senegalu. Manžel nesouhlasil: potřeboval, aby se Bineta starala o jeho handicapovaného syna. Manželka, která v Evropě žila už přes dvacet let, přesto trvala na tom, že odjede domů, aby dohlížela na stavbu domu v Koldě. Během balení kufrů dostala do břicha zásah z pušky ráže 12. Zhrzený choť pak zbraň obrátil proti sobě.

Vlastně není divu, že čtenáře napadají takové zjednodušující myšlenky. Z četby novinových článků si člověk klidně může odnést dojem, že co Evropan, to manželku týrající bestie a únosce dětí do ciziny.

Trochu váhám, jestli mám ty, co podlehli vábení jednoduchosti, litovat, nebo jim závidět, že mají dost volného času na vmýšlení se do lechtivých představ o cizích životech.

Porozumět tomu ale nedokážu. Stejně jako nerozumím tomu, kdo pod článkem o Peteru Lizonovi, americkém násilníkovi slovenského původu, napsal v komentářích pod článkem v Huffington Post: “Nevím jestli je v ČR zvykem pro manžely mlátit manželky ́, ale v některých Evropských zemích se věří v absolutní podřízenost ženy a muži jsou ochotni vynutit si ji jakýmkoli způsobem”.

.Hlavní je, že MY (ať už to znamená cokoli) jsme OBJEKTIVNĚ LEPŠÍ!

.

Podobné články:
Jak to budete chtít?
.

Čerpáno mj. z článků:
.
.

Autor: Karíma Sadio | sobota 4.8.2012 17:51 | karma článku: 13.50 | přečteno: 2520x

Další články blogera

Karíma Sadio

Hanebnost Sira Nicholase Wintona

Nicholas George Winton se do povědomí světové veřejnosti zapsal tím, že v rámci dobrovolnických akcí na záchranu Židů a dalších ohrožených lidí na nacisty okupovaných územích zařídil v roce 1939 odjezd 669 dětí z Československa do Velké Británie.

26.12.2014 v 8:46 | Karma článku: 22.92 | Přečteno: 3637 | Diskuse

Karíma Sadio

Srdce temnoty

Středoafrická republika, dříve nazývaná Ubangi Šári, je proslulá množstvím hmyzu, který v ní žije. Za těchto okolností není divu, že střední Afrika přitahuje pozornost entomologů. Kolega bloger Martin Konvička není výjimkou. Poslední článek pana Konvičky se ale bohužel týká výhradně politické situace ve Středoafrické republice a je plný omylů a nepravd.

11.11.2014 v 8:01 | Karma článku: 10.66 | Přečteno: 632 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jakub Zeman

Pane Lavičko, tohle se vám nepovedlo

Musím se přiznat, že patřím mezi fanoušky trenéra Lavička. Stejně jako on si myslím, že slušnost není slabost a jeho konce ve Spartě jsem nepochopil. Ale na právě probíhajícím šampionátu mě zklamal a výsledek padá na jeho bedra.

25.6.2017 v 16:50 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 74 | Diskuse

Pavel Kamas

Nemám rád cyklisty ...

... nebo něco podobného si dnešního odpoledne pomyslel onen trpělivý muž středního věku. Budiž jeho myšlenky vryty do zlata.

25.6.2017 v 14:51 | Karma článku: 13.11 | Přečteno: 739 | Diskuse

Michal Blahout

Dehumanizace a islám

Dehumanizace, česky též znelidštění, je jev (proces), který způsobuje, že jsme schopni se dopouštět ohavností, jako jsou genocidy a holokaust.

25.6.2017 v 14:27 | Karma článku: 20.47 | Přečteno: 375 | Diskuse

Petr Bajnar

300 let Svobodných zednářů

Slovo „esoterika“ vzbuzuje v současnosti u řady lidí pocit něčeho iracionálního a fantasmagorického.

25.6.2017 v 14:15 | Karma článku: 6.91 | Přečteno: 127 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Menší ryba taky ryba

Rusové hlásí, že zabili šéfa Islámského státu Baghdádího (je-li tomu tak, pak velká gratulace) a z úspěchu se těší také Egypťané. Byť jde o likvidaci zločince, o kterém většina návštěvníků těchto stránek bude číst poprvé.

25.6.2017 v 8:00 | Karma článku: 12.08 | Přečteno: 276 | Diskuse
Počet článků 155 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2847
Láska nedává nic než jen sebe a nebere nic, co sama nemá. Lásce nic nepatří, ale ani ona nikomu nepatří. Lásce totiž zcela stačí samotná láska. Milujete-li, neměli byste říkat "Bůh je v mém srdci", ale raději říkejte "Já jsem v srdci Boha." A nemyslete si, že lásce můžete určovat směr, protože láska, pokud jí stojíte za to, určí směr vám. (Džibrán Chalíl Džibrán, Prorok)


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.