Nicholas George Winton se do povědomí světové veřejnosti zapsal tím, že v rámci dobrovolnických akcí na záchranu Židů a dalších ohrožených lidí na nacisty okupovaných územích zařídil v roce 1939 odjezd 669 dětí z Československa do Velké Británie.
Před Mnichovskou dohodou prchali židé z Německa a Rakouska mimo jiné i do Čech, odkud se později snažili emigrovat znovu. Vycestování ohroženým lidem zjednodušovaly různé dobrovolnické organizace, mezi jinými i Britský výbor pro uprchlíky z Československa. Sir Winton a jeho spolupracovníci hledali náhradní rodiny pro židovské děti, vyřizovali doklady a finanční příspěvky a další nezbytnosti, aby ohrožení lidé – a později už jen děti – mohli vycestovat do zemí, které pro ně budou bezpečné.
Musím se přiznat, že při vědomí toho, kolik času a energie Sir Winton a jemu podobní věnovali tomu, o čem věřili, že je správnou věcí, jsem k jejich činům cítila vždycky obrovský respekt. O to větší je moje rozčarování, když jsem po přečtení článku Františka Matějky prozřela a pochopila, že jednání Nicholase Wintona bylo vlastně přímou podporou nacismu a jen šťastnou shodou okolností – navzdory činům podobných „sluníčkářů“ – Hitler nezvítězil.
V článku z 15. prosince totiž pan Matějka skvěle logicky zdůvodňuje, že základní morální povinností je uprchlíky nepřijímat a lidem v nebezpečí válečných konfliktů nepomáhat.
Objasnil to tak důkladně, že i mně je to nyní jasné: poskytnutím pomoci těmto lidem ubližujeme! Umožníme-li jim odchod z místa nebezpečí, už nikdy se o sebe nepostarají sami. Je nasnadě, že i tím, že Británie přijímala židovské uprchlíky, sloužila jejich nepřátelům (Hitlerovi): pomohla mu totiž bezpracně vyčistit okupovaná území od židů (a ještě ušetřil na provozu kremačních pecí!). Zároveň tak oslabila židovský odpor v nacistickém Německu. A místní lidé „tam,“ v Německu, okamžitě přestali mít zájem bojovat se zlem, protože věděli, že o židovské děti už je postaráno v Británii. Kdyby totiž Židé byli věděli, že nemají možnost nikam utéct, Hitlerovi by se postavili. Odjížděli beztak jen ti slabší, kteří neměli odvahu se zlu postavit, bojovat a vzdorovat v místě konfliktu. A když nebyli Židé ochotni položit svůj život za sebe a svoje děti a utíkali do Británie, muselo být jasné, že kdyby jednou nastala ta nutnost, ani za Británii život nepoloží…
Volám tedy, společně s panem Matějkou – hanba siru Wintonovi: bez něj a jemu podobných by byla druhá světová možná ani pořádně nezačala.
A dodávám: je pozoruhodné, jakých přemetů je lidská mysl schopna, aby si zdůvodnila neochotu ke splácení starých dluhů… jako třeba péči o sedm stovek dětí.
