Tak přirozené!

aneb (rovněž) O všeliké škodlivosti kojení novorozenců vlastní matkou. Je kojení opravdu vždy to nejlepší pro matku i pro dítě?

Předvčerejší"mléčná bitva" na blozích idnes mě přiměla k zamyšlení nad otázkami kojení posunutými v čase a místě, i nad tím, je-li kojení opravdu vždy to nejlepší pro matku i pro dítě.
 
Při pohledu do historie zjišťujeme, že v předešlých stoletích našich zemích většina matek děti zprvu nekojila - až do 19. století bylo mlezivo považováno za škodlivé. Každá matka, která měla tu možnost, dávala proto novorozeně nakojit jiné ženě, dokud se rodičce samotné nezačalo tvořit mléko.
 
Nemůže být pochyb o tom, že až do vynálezu umělé výživy bylo kojení pro přežití dítěte klíčové všude na světě. V evropské literatuře se téma důležitosti kojení objevuje již zhruba od 16. století; význam mateřského mléka si uvědomovali i lidé na vzdálenějších místech planety: např. ženy jihoafrických Kungů v případě, že otěhotněly a porodily dřív, než mohly odstavit starší dítě (obvykle kojené do šesti nebo sedmi let), novorozeně zabíjely; ženy mnohých etnik v západní Africe zase pro jistotu zachovávaly plnou sexuální abstinenci, dokud poslední dítě nebylo odstaveno.
 
V Evropě ranného novověku se ale začíná objevovat jiná otázka: KDO má dítě kojit?
 
Volba byla jasná téměř pro všechny šlechtičny: časté cestování, hojné společenské povinnosti a nutnost zachování pevného poprsí, "vystavitelného" v hlubokém výstřihu i po mnoha porodech jim nedával na výběr. Kojení se stalo vulgárním a pro urozené dámy nevhodným. 
Děti kojných dostávaly mléko kravské, protože bylo společensky nevhodné, aby urozené dítě sálo ze stejného prsu s dítětem neurozeným.
 
Trend "nekojení" se v pozdějších letech 18. století rozšířil i v evropských středních vrstvách a mezi dělnictvem. Téměř všechny francouzské měšťanky posílaly děti hned po porodu ke kojným na venkov (přinejmenším do doby, než kojení pod vlivem myšlenek J.J. Rousseaua znovu přišlo do módy). Kromě praktických stránek věci - ženy často pomáhaly manželovi v obchodě či řemesle - hrála vliv i móda.
 
To dělnice v továrnách, na rozdíl od středostavovských paniček, na výběr neměly - obvykle pracovaly až do porodu a po něm se zase vracely do práce dříve než za měsíc. Najít ženu, která za poplatek kojila jejich dítě se svým, pro ně bylo nutností.
 
Přestože lékaři a mravokárci se k nájemnému kojení nikdy nestavěli příliš příznivě (a není divu - až do objevení průmyslově vyráběné umělé výživy umíralo až 60% uměle živených kojenců), tento fenomén v našich kuturních dějinách přetrvával až do 20. století, kdy veřejnost začala přijímat argument nízké kojenecké úmrtnosti v severoevropských zemích, kde matky kojily a chovaly své děti samy.
Další rozšíření kojení přišlo až v důsledku zhoršení ekonomických podmínek za první světové války.
V té době také dosáhlo vrcholu své obliby krmení dětí kozím mlékem, považované mnohdy za bezpečnější, než svěřování nemluvňat kojným.
 
Rozhodně není pravda, že umělá výživa kojenců by byla až výmyslem zpovykaných feministek 20. a 21. století - evropské hutě vyrábějí kojenecké lahve již bezmála po čtyři stovky let. Skutečností zůstává, že rizika onemocnění dítěte stoupala s obtížnou desinfikovatelností houbiček a hadříků, používaných dříve místo savičky. Kromě ředěného kravského mléka přidávala se kojencům obliná kaše, rozmáčené bílé pečivo nebo káva z pražených žaludů, slazená masová polévka atd.
 
V roce 1875 uvedla firma Nestlé na trh kondenzované mléko a už o několik let později se dalo sehnat sedmnáct druhů kojeneckých mlék v prášku. Čistě český Ústav pro výrobu dětského mléka vznikl v Hradci Králové roku 1910.
 
Dnešní statistiky hovoří o tom, že vzdor snadné dostupnosti umělé výživy jsou počty matek výlučně kojících své děti v Evropě vyšší, než jinde: v Irsku a ve Francii kolem 70%, ve Skandinávii ke 100%,  Po doporučovanou dobu šesti měsíců je dnes u nás kojeno cca 50% dětí, stejně jako v Maďarsku, Japonsku či Itálii.
 
České  "sobecké feministky" z tohoto srovnání vycházejí mnohem lépe, než například maminky v Saúdské Arábii; ačkoliv Korán doporučuje kojení po dobu dvou let, pouhých 20 - 37% žen tam kojí alespoň půl roku. V afrických zemích jsou čísla ještě mnohem nižší - do šestého měsíce jsou (podle aktuálních statistik UNICEFu) výlučně kojena pouhá 4% dětí ve Středoafrické republice či Nigeru a 13% v Nigérii. Jižní Amerika je na tom s výlučným kojením dětí do 4 měsíců mnohem lépe - ve většině států se tam počet takových dětí pohybuje kolem 60%.
 
Otázkou k řešení zůstává, zejména v průmyslových zemích, bezpodmínečná výhodnost kojení pro dítě. Obecně samozřejmě stále platí, že kojení poskytuje kojenému děťátku protilátky a chrání před alergiemi, ale i zde se zřejmě najdou výjimky.
 
Nikdo dnes nepochybuje o tom, že kojení matkou, která je HIV pozitivní nebo nakažena tuberkulózou může být dítěti osudným. Obvykle se ale mlčí k tomu,  že matka - atopička nejen že kojením dítěti nepomůže proti vzniku ekzémů, alergií a astmatu, ale naopak může jejich rozvoj u kojence podpořit. Dlouho kojené děti astmatických matek jsou astmatem ohroženější než děti, které jejich astmatické matky kojily jen krátce nebo vůbec; a ačkoli je poměrně dobře prokázán nižší výskyt onemocnění dolních dýchacích cest či středouší u malých kojených dětí, existují i dlouhodobé studie, dávající zvyšující se počet dlouho kojených dětí do souvislosti s nárůstem výskytu alergií, astmatu a atopií v populaci. Podle některých se zdá, že kojené děti jsou na tom zdravotně lépe v ranném věku (2 roky), ale ve věku šesti a více let jsou zdravější děti, které kojené nebyly.
Přesto má kojení ze zdravotního hlediska více pozitiv, než negativ.
 
Narážíme rovněž na hlediska další - novodobý "kult dokonalé matky" nedává ženě na výběr, zda si přeje kojit či nikoli nebo zda se o dítě bude od počátku starat sama osobně dvacet čtyři hodin denně. Matka, která se hodlá jakkoli realizovat i mimo mateřství, bývá často stigmatizována, považována za "krkavčí" (pod původním článkem Terezy Boehmové, který "mléčnou lavinu" strhl, vyčítají diskutující autorce i to, že - ač matka dvou dětí - troufale píše pohádky!) a "emancipovanou".
 
Skutečností ovšem je, že stoprocentní věnování se dítěti - dvacet čtyři hodin denně, tři sta šedesátpět dní v roce - je výsadou (a požadavkem) teprve moderní společnosti. Ve velkorodinách, které znali naši předkové nebo které existují v méně průmyslových zemích, matka k dítěti (dětem) trvale připoutána není. U nás se o děti dříve staraly chůvy (v bohatších rodinách), případně prarodiče nebo starší sourozenci v rodinách chudších (zatímco matky pracovaly, ať už na polích nebo s manželem).
 
Pokud se tedy některá z dnešních maminek z jakéhokoli důvodu uchyluje k umělé výživě nebo svěřování dítěte do péče jiné osoby, nechová se "moderně", ale právě naopak...
 
 
 
Související články:
 
Holky alternativky
Matka na ten nejplnější úvazek
Speciální mléko pro děti
Koukejte mít děti - zavřené doma!
 
 
 
 
 
 
Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz
 
 
Fotografie v perexu: http://www.freedigitalphotos.net/
 
 
 
K tématu více:
 
Milena Lenderová, Karel Rýdl: Radostné dětství? Dítě v Čechách 19. století
Jan Zrzavý: Proč se lidé zabíjejí
https://apps.who.int/nut/db_bfd.htm
http://www.oecd.org/dataoecd/30/56/43136964.pdf
http://www.tigis.cz/alergie/alergie202/nentwich.htm.
http://www.tigis.cz/alergie/alersup203/16jirsova.htm