Boženčin džihád

Seděla proti mně, štíhlá, vzpřímená a vznešená v černém splývavém kabátě. "Přece nemůžeš omezovat svého manžela," domlouvala mi tichým hlasem, ve kterém zaznívalo zděšení.

 "Jak bys mu mohla něco zakazovat? Alláh nám přece poskytl jasné vedení, je to i v tradicích Proroka, budiž s ním mír: žena má být poslušná svého manžela. Je snad někde psáno, že muž se tě musí ptát na dovolení? Nic takového v islámu není. Pomyslela jsi na to, že on se celý den dře, abys ty měla, na co si vzpomeneš? Po práci si přece potřebuje odpočinout, trochu se odreagovat. Uvažovala jsi o tom z téhle stránky?"

"Poslyš, a napadlo někdy tebe, že já se taky celý den neválím? Můj muž pracuje od- do- , kdežto já začínám v šest ráno a končím v jednu po půlnoci. Do šesti ráno ještě nejmíň třikrát vstávám k dětem, a to všechno proto, aby můj muž měl pomyšlení," zavtipkovala jsem. "Co kdybych se taky dovolávala práva na rozptýlení?"

Nesouhlasný výraz ve Fatimině tváři jsem si musela představovat – skrz jemnou, ale silnou tkaninu obličejové roušky nebylo vidět nic. Ale za tenounkou látkou horní části závoje, zakrývajícího mandlové oči, se zeleně zablesklo:

"Když jsme si vybraly islám, věděly jsme snad, že to s sebou nese nějaká omezení. A jsou správná. Když se nad tím zamyslíš, každý máme v rodině svou roli. Když žena nemůže chodit sama ven, má to svoje důvody. Pro samotné ženy není, zvlášť večer, venku bezpečno," vypočítávala. "Může se ti leccos stát. Můžou tě znásilnit, přepadnout. Venku na nás taky číhá pokušení. A co manželova čest? Co by si lidi pomysleli, kdyby se jeho žena toulala po nocích?"

Na chvilku jsem Fatimu přestala poslouchat. "Vybraly jsme si islám," rezonovalo mi v uších. Fatima se narodila jako Boženka v jednom menším městě ve středních Čechách.Vychodila mateřskou školku, základní školu. Přihlásila se na gymnázium, které si sama vybrala, i když rodiče by ji radši viděli na  střední odborné škole. Krátce před maturitou potkala Abdellatífa, sličného lybijského studenta... a "vybrala si islám". Navzdory zoufalství svých rodičů a nechuti širokého příbuzenstva si oblékla nejprve šátek, pak i kabát, obličejovou roušku niqáb a abbáju (o rukavicích a černých ponožkách nemluvě). Rodičovský nesouhlas jí nezabránil ve svatbě – Boženka, vlastně už Fatima, měla svoji hlavu... a od té doby hlásá poslušnost. Vybrala si.

Má vlastně docela štěstí, že to není naopak a že se nenarodila někde na Středním východě jako Fatima, která se chce stát Boženkou, vybrat si vlastní cestu k Bohu, svoje vzdělání, manžela i oblečení.

"Ale pro muže taky není venku bezpečno," namítala jsem. "Můžou je přepadnout, ano, i znásilnit, nebo dokonce zabít! A co žen, ba i mužů, je venku "na lovu"! Copak je správné, aby naši muži – a jejich čest – byli vystavováni pokušení, když se venku zdrží po setmění? Co si lidé pomyslí o muži, který tráví večery venku a nevěnuje je jako počestný muslim své rodině? Třeba si řeknou, že pije, nebo chodí za ženskými, a jaképak to bude vrhat světlo na muslimy? A vůbec, když je muž tak vyčerpaný z práce, stejně nemá myšlenky na nějaké ´odreagovávání´. Moc dobře si vzpomínám, že když jsem chodila do práce a byla jsem opravdu unavená, určitě se mi nechtělo jít ještě jinam, než do postele. Ani by mě nenapadlo manželovi říkat, že si potřebuju vyrazit někam mezi lidi."

Nechala jsem si pro sebe historku o vzorném muslimovi, který poučoval Chotě o ctnostech ženy (zahalené a sedící doma), zatímco se po práci ´rozptyloval´s dočista nezahalenými ženami.

"Ty jsi chodila do práce?" Vlny zděšení prorazily i závojem – byly přímo hmatatelné. "Vidíš, tohle se mi právě nelíbí. My přece máme právo , aby se o nás muž postaral. Když budeme chodit do práce, budeme právě takové jako ty uštvané a vykořisťované nemuslimky.  Nebo mi snad chceš tvrdit, že se pracující žena může soustředit na svoje poslání manželky a matky? A ještě k tomu ta práce pohromadě s muži, vždyť to je výslovně zakázané!"

"Ale..." skoro jsem se zakoktala. "Co když muž ženu z nějakých objektivních důvodů živit nemůže? To má ta dotyčná umřít hlady?"

Fatima byla nesmlouvavá: "Však já to moc dobře vidím u nás," (Fatima s Abdellatífem žijí ve Švédsku), "všichni myslí jen na peníze, a na Alláha zapomínají. Věřící radši dělají zakázané věci, než by důvěřovali Alláhově milosti. Jenže jen Alláh rozděluje, a dává tomu, kdo ho prosí. Kdyby ses radši modlila, než dělala zakázané věci, určitě by se nějaké řešení ukázalo. Jestli jste měli ekonomické problémy, proč jste se nevrátili do manželovy země? Mohli byste žít u jeho rodičů a věnovat se víc náboženství než honbě za penězi."

Pohltila mě představa, jak svým věřitelům, kterým jsem ještě nesplatila letenky na cestu ze Senegalu do Česka, vysvětluji, že mi musí půjčit další peníze, tentokrát na cestu z Česka do Senegalu. Můj choť si to rozmyslel, končí se studiem. Peníze ale bohužel už asi nevrátím, protože už nikdy nebudu pracovat, kapitál pro podnikání jsem před pokáním nestihla nashromáždit a při tom, jaká je v Senegalu nezaměstnanost a mzdy, jsou vyhlídky na budoucí bonitu naší rodiny velmi neutěšené.

A hned za touhle scénkou další obraz: jak vysvětlujeme tchánovi - toho času v důchodu (jehož výplata přichází jednou za tři měsíce a stačí sotva na pár kilo rýže), že s ním, jeho dvěma ženami a třemi dětmi hodláme sdílet čtyřpokojový domek, abychom měli více času nerušeně meditovat nad stránkami Písma. "Bohužel, nedá se, moji milí, nic dělat," stála by si na svém moje polovička, "žena nesmí do práce a tak, abych ochránil  svou i její čest, vracím se domů. Peníze vám sice žádné už dát nemůžu, ale to nevadí, neboť i náš Prorok, mír s ním, míval někdy hlad. Sice tím taky padne možnost studia pro mé mladší bratry, ale oni to za těchto okolností určitě pochopí. Koneckonců, když se budou dostatečně usilovně modlit, Bůh jim jistě připraví nějakou jinou cestu, třeba i bez vzdělání. Je mi líto, jestli jste ve mě skládali nějaké naděje, ale takhle to prostě je." A moje hříšná tchyně bude prodávat zeleninu na tržišti (kde budou, ó hrůzo, i muži!), aby měla na léky pro nemocného švagra, nebo na školní potřeby pro neteř... Ještě k ní totiž nedolehla zpráva, že modlitbou by toho dokázala víc.

Ale to už Fatima pokračovala: "O tom ani nemá smysl mluvit. Je psáno ´Když žádáte manželky prorokovy o nějaký předmět, žádejte o to přes závěs´,  a Posel Boží, mír s ním, sám řekl "Nechť žádný z vás není pohromadě se ženou..." . Ženy a muži se prostě nesmí potkávat, a když už si teda myslíš, že musíš pracovat, a manžel s tím souhlasí, najdi si práci, kde nebudeš ve styku s cizími muži. Alláh v Koránu o žádných výjimkách nemluví."

"Fatimo...", odvážila jsem se – "a znáš nějakou takovou práci?"

"No..." zamyslela se. "Mohla bys třeba hlídat doma děti... Ale nesměli by si je vyzvedávat otcové. Nebo bys mohla být gynekoložka!"

"To se mi nějak nezdá. Gynekoložka? Copak bych mohla vystudovat medicínu, na jedné univerzitě společně s muži? A co kdyby chtěl pak jít nějaký tatínek k porodu?"

"To nevím. Ale vím, že smíšená společnost vede k hříchu. Znáš Sumajju? ... No. Tak tu její manžel bije. A víš proč? Protože s ním spala před svatbou. Kdyby spolu měli sex až po svatbě, určitě by ji netloukl. Jo, měly byste si už jednou uvědomit, že Ráj nebude pro všechny: musíme se snažit, a ne si zjednodušovat život!"

"Poslyš," napadlo mě ještě: "a co kdyby žádný Ráj nebyl? Víš, co kdyby existoval Bůh a jeho nařízení, ale na konci nás nečekala žádná odměna... prostě nic. Ani trest. Dělala bys to, co děláš? Modlila se, dávala almužnu, zůstávala doma, postila se... Dělala?"

"Ale Ráj je. Máme ho slíbený. Taková diskuse nemá smysl."

"Ano, já vím, že je," snažila jsem se Fatimu přimět k ponoru do obrazotvornosti, "ale, kdyby, říkám kdyby nebyl. Žádná odměna, žádný trest, jen Bůh. Za všechno dobro ani zlo by nepřišlo žádné vyúčtování. Snažila by ses tolik?"

"No... to asi ne," byla Fatima upřímná. "Ale protože Alláh nám Ráj slíbil, nemá cenu o tom mluvit."

"Dobrá," souhlasila jsem. "Ale stejně ze mě asi ani vidina ráje neudělá pokyvující kuželku..."

"Aby ses ale potom nedivila," přimíchala Fatima do svých slov varovný tón, "až si tvůj muž přivede lepší ženu."

"Nepřivede," zůstala jsem klidná, "má v oddacím listu, že si smí vzít jen jednu."

"Jak to?" podivila se Fatima. "No, možná je to podle zdejších zákonů, ale podle islámu si přece může vzít další..."

"Ne, v Senegalu se každého snoubence na úřadě ptají, jak to chce... a když se snoubenci dohodnou, že manželka bude jen jedna, tak je každá další nezákonná. A my tam to omezení máme."

Kdyby Fatima byla katolička, nejspíš by se pokřižovala: "To je... ale to je... špatné! Muž má přece právo mít čtyři manželky, dávat tam nějaká omezení, to je neislámské a... a... sobecké! Co všechny ty vdovy a rozvedené starší ženy, které nemůžou najít manžela? Kdyby každá žena odmítla polygamii, kdo by se s nimi oženil?"

"Fatimo," rozhodla jsem se přiblížit muslimské teoretičce realitu: "až se můj muž rozhodne oženit s šedesátiletou vdovou s pěti dětmi, aby jí pomohl v těžké situaci, neřeknu ani ´popel´. Ale viděla jsem tolik polygamních rodin, že vím, že takhle to nefunguje. Muž počká, až je jeho ženě čtyřicet nebo padesát, a pak si vezme další, mladší a hezčí... a na tu první někdy úplně zapomene. Dárky jdou k té ´nové´, o sexu ani nemluvě. Děti trpí a rodina je v troskách."

"To ale není podle islámu", stála Fatima na svém. "Podle islámu musí každá žena dostávat od manžela rovný díl pozornosti..."

Nehádala jsem se.

Až za dveřmi bytu Fatiminých rodičů mě napadlo, kde že to Fatimin muž asi pracuje, že tam (a ani cestou do práce a z práce) nepřichází do styku se ženami. Ale to už bylo pozdě – nechtěla jsem se kvůli té otázce znovu vracet.

Radši nechám Fatimu žít její život ženy, která se ráno probouzí na prostěradle, které možná tkaly ruce pracujících hříšnic z Pákistánu, servíruje svému muži kávu, kterou sbíraly ruce hříšnic z Etiopie, popíjí čokoládu od hříšnic z Pobřeží Slonoviny a obléká závoje tkané hříšnicemi v Indonésii. K obědu vaří rýži vypěstovanou indonéskými nemravami a omáčku koření tím, co vypěstovaly a zpracovaly nepořádné muslimky z Bangladéše. Po obědě si možná dá ještě jablka nebo španělské jahody, nasbírané marockými hříšnicemi. Když pak k večeru zasedne k počítači, jehož komponenty dost možná vyráběla budoucí obyvatelka pekla z Pákistánu, vyťukává na klávesnici připomenutí věřícím, aby neposílali své děti do smíšených škol, a ženy aby vyhledávaly služby jen žen – lékařek, prodavaček, lékárnic...

Co na tom, že v polovině světa nejsou žádné učitelky ani peníze na stavbu dívčích škol? S vidinou ráje a myšlenkou na Boží omezení ohledně separace pohlaví není důležité, že holčičky nebudou chodit vůbec do školy. Že pak už nebudou žádné lékařky, prodavačky nebo lékárnice, jejichž služeb by ctnostná muslimka mohla využít. Ctnostné muslimky pak budou ještě ctnostnější, protože nebudou muset (možná ani moci) vůbec vycházet z domum a pokud jde o zdraví, nic už je nebude odvádět od soustředění na léčivou sílu modlitby.

Alláh neudílí výjimky.

A tak vydala indická islámská univerzita v Deobandi fatwu, podle níž žena znásilněná tchánem už nesmí žít se svým manželem. Přesto, že v Indii muslimové tvoří 15% obyvatel, jsou ekonomicky nejslabší skupinou obyvatel a jen 4% absolventů vysokých škol jsou muslimského vyznání – tatáž univerzita v Deobandi prohlašuje smíšené vzdělávání za neislámské.

Existují fatwy, podle nichž se ženy nesmějí dívat na televizi nebo zpívat na svatbách. V Jemenu vyšla brožura připomínající, že volit ženy do zastupitelstev je hřích. V Saúdské Arábii nesmí žena ani za volant, a bez patřičného oděvu nemůže na ulici, ani když je v ohrožení života – před šesti lety uhořelo patnáct školaček, kterým náboženská policie nedovolila vyběhnout z hořící školy, protože nebyly dostatečně oděné.  V Íránu jsou "za nemravnost" k smrti odsuzováni mentálně zaostalí lidé. V některých zemích Perského zálivu lékaři ženě neposkytnou nutné ošetření, pokud nebude přítomen souhlasící mužský příbuzný. Znásilněné Maročanky bývají nuceny provdat se za dotyčné sexuální agresory, aby ochránily rodinnou čest.

Ženy ve většině muslimského světa se snaží vyrovnávat s handicapem polygamie, majetkového práva, ztíženého přístupu ke vzdělání a rozhodování o svých životech, dvojí morálky a břemene "mužské cti". (O tom, s čím se muslimské ženy musí vyrovnávat v nemuslimském světě, jsem psala jinde.) Nejde o to, že by islámské právo samo o sobě znevýhodňovalo ženy – ale, bohužel, počítá s mravnou společností a vysokou morálkou lidí, muže nevyjímaje. Počítá s ideálem. V ideálním světě ale nežijeme, a neúprosná pravidla muslimské společnosti nejsou zrovna nastavena na realitu. Možnosti jsou nejspíš jen dvě: vytvořit "muslimský skanzen", místo, kde se bude žít přesně tak, jako se žilo v pastevecké společnosti 7. století – nebo přizpůsobit vnímání skutečnostem dnešního světa.

PS: Jsem ráda, že jsem se (svobodně, jak jinak :) ) rozhodla spojit svůj život se zemí tak zbožnou, že 97% jejích občanů považuje víru za důležitou součást života; se zemí zároveň tak bezbožnou, že může mít předsedkyni vlády a soudkyně; se zemí tak nemravnou, že ženy v ní mohou chodit do práce, ba jezdit za obchodem; se zemí tak benevolentní, že muslimka v šátku a roušce tam nevzbudí pohoršení, stejně jako ho nevzbudí muslimka sexy kalhotách a s dekoltem; se zemí tak "neislámskou", že se ženy můžou zdravit a modlit spolu s muži, a vyznavači různých náboženství mohou žít vedle sebe i spolu v harmonii – a někdy ani nepoznáte, kdo je kdo.

Možná nepřijdu do Ráje. Stačí mi, že se nebudu muset stydět. Ani sama před sebou, ani před Bohem.

   

(Omlouvám se těm, kteří tento článek už znají z dřívějška. Jeho publikování tady bylo nutné, protože předchází článku dalšímu, s nímž souvisí.)

Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz