Od jednoho z vás, laskavých čtenářů jindy skromně nekomentujících, mi přišel vzkaz hodný zamyšlení.
freedigitalphotos.net
Říká, ten vzkaz, že můj článek o Božence působí, jako bych Boženkou pohrdala. Že text o oblékání (lépe řečeno neoblékání) v autorovi vzbudil dojem, že za každou cenu hledám omluvu pro svou nahatost. Že jsem psala, že chci být neviditelná, ale už jsem se nesvěřila, jestli budu v rámci zneviditelnění v Africe chodit s nahatými ňadry nebo jestli si v české společnosti ze stejného důvodu dám občas skleničku. Vždyť se snědými dětmi mě nenápadnost stejně nečeká. A v mých článcích, říká se ve vzkazu, nikde nezmiňuji nic o praktikování islámu nebo výchově dětí ve víře - možná by bylo jednodušší říct, že nejsem praktikující, než hledat argumenty? Vždyť přece, kdybych byla praktikující, měla bych s vírou snad nějaké publikováníhodné zážitky...
Přemýšlela jsem o tom, doopravdy. Ze všech stran. Zamýšlela jsem se nad sebou, nad Boženkami i nad oblečením. A vychází mi pořád totéž. Tou (fiktivní) Boženkou nepohrdám. Nesouhlasím s ní, nesouhlasím s jejím názorem na náboženství a na svět, nesouhlasím s tím, že Bůh nepřijímá nikoho, kdo k němu jde po jiné cestě, než Boženky. Ale pohrdání? Copak právo někým pohrdat? Nejsem lepší než Boženka - jsem jiná. Ne lepší, ale jiná než kdokoli. V té různosti jsme si rovni všichni. Od každého z nás si život žádá totéž, ale způsoby, jakými k tomu dojdeme, nejsou a ani nemůžou být totožné. A právě o tom jsem psala v článku o Božence.
Ne, nenosím (už pěknou řádku let) arabský šátek, ba ani abáju. Když jsem šátek nosila - a bylo mi osmnáct, dvacet let - byl to eroticky provokující prvek. Neptejte se mě, proč - zkrátka to tak působilo, s mým případným "nevhodným chováním" to nemělo nic společného, a rozhodně to nebylo příjemné a už vůbec ne důstojné. Nepsala jsem nikde, že "toužím po tom být neviditelná" - šátek jsem odložila, protože jsem musela; neviditelnost byla jen příjemným bonusem. A právě kvůli němu se tu k šátkování už nehodlám vracet. Nepotřebuji se kvůli tomu před lidmi "obhajovat" - zkrátka se mi nechce být "trvale schválně nápadná" (i když teď, po dvaceti letech, už by mě pravděpodobně neobtěžoval nikdo) , zvlášť, když jsem přesvědčena, že v našich podmínkách je šátek na hlavě nesmysl. Nevěřím totiž, že jsou to (slovy muslimských e-stránek) jen "šaty zahalené ženy, které poutají pozornost" - v těch šatech je, světe div se, dáma; a té si lidé všimnou také (i kdyby nechtěli). ...Ale to už bych se opakovala.
S nahatými ňadry chodit asi nikdy nebudu; nejsem venkovská Fulbka. Ale vskutku, pod Saharou mi na schovávání poprsí záleží podstatně méně, než v Evropě nebo v Asii. Ženské ňadro (zvlášť nás starších dam) probleskující průstřihem v rukávu je tam všední obrázek v téměř každém autobusu a na každém tržišti. (Rozhodně to nezpůsobí ani setinu civění, jaké vyvolá muslimský šátek v libovolném českém městě.)
Skleničku s českými přáteli si nedávám - od alkoholu abstinuji, kam až má paměť sahá. (Budiž mi omluvou, že takové hrozné vzory mám v rodině.) No, možná jsem si někdy v šesti letech lízla pěny z piva, když k nám přišla návštěva. Aby byl výčet úplný: jednou jsme měli doma flaštičku čínského švestkového vína. Myslím, že jsem na něm nakonec upekla husu.
A vůbec nemám dojem, že by k "zapadnutí mezi přátele" člověk musel pít alkohol a jíst vepřové. Sodovka ve sklenici při přípitku trvalou pozornost nepřitahuje. Ani kuřecí řízek na talíři místo vepřového (ačkoli, vlastně ne, zpět: kuřecí řízky, ty k nám na společenských akcích pozornost vábí).
Možná by bylo jednodušší napsat, že nejsem praktikující muslimka, navrhl mi čtenář. Dobrá: nejsem. Jen nepiju alkohol, nejím vepřové, doufám, že se někdy stanu poutnicí, tak trochu se modlím a vůbec. Ale ten hadr na hlavě, který dělá muslimku muslimkou, tak ten holt nemám... Je to tak, vzkaz má pravdu: ve svých článcích nepíšu nic o tom, zda a jak praktikuji. Občas sice sem tam uniknou nějaké náznaky, ale vskutku: články o teorii islámu, modlitbách a duchovních zážitcích nepíšu. Teorii islámu nerozebírám proto, že kvalitní blogy i weby s tímto tématem už existují a mimoto, mě přeci jen zajímá i ten zelený strom života.
O modlitbách a duchovních zážitcích nepíšu rovněž. Pro někoho to, seznala jsem, může být důvod k doměnce, že duchovní život snad ani nemám.
Čtenářům, bažícím po eventuálním vhledu do něj, se tu omlouvám: modlitba a víra, stejně jako některé jiné věci, jsou pro mě oblastí navýsost intimní a osobní. Můj život má mnoho jiných dimenzí, o které se podělím ráda; ale některé jsou tu jen a jen pro mě. Hledáte-li na některém mém blogu články o mystických zážitcích, vášnivá vyznání lásky, zlořečení nebo naturalistické popisy nocí plných vášně, hledáte je marně.
I autoři blogů mají soukromí.
Článek původně publikován na stránce http://manzelka.bloguje.cz
Obrázek: http://www.freedigitalphotos.net/
