Génius jednosměrného hospodářství

30. 08. 2010 12:10:20
"Za dva měsíce policejních akcí zahynulo více Afričanů, než za pět let mezikmenových válek..."
Na angolském pobřeží v 19. století obchod s otroky a slonovinou stále kvetl. Oproti tomu konžské vnitrozemí, zamořené hmyzem přenášejícím závažné choroby, zůstávalo dlouho mimo zájem Evropanů.
Tuto situaci měl změnit teprve novinář Henry Morton Stanley (1841–1904), který v letech 1874 - 1877 přešel Afriku od východu na západ. Mapoval vodní toky, po nichž většinu cesty vykonal, a nemohlo mu ujít potenciální bohatství, které v oněch krajinách leželo. Po návratu do rodné Británie se Stanley marně pokoušel obrátit pozornost úřadů a obchodníků ke Kongu.
Pochopení našel až u belgického krále Leopolda II., který se v té době už téměř dvě desetiletí snažil najít místo k uplatnění vlastních koloniálních choutek. Po experimentech s potenciálními asijskými koloniemi založil belgický panovník v roce 1876 Mezinárodní asociaci pro pokrok vědy, civilizace a křesťanství ve střední Africe, jejímž oficiálním cílem bylo šíření ideálů lidskosti a vědy a potírání otrokářství. Stanley měl pro Asociaci kolonizovat celé poříčí Konga: v roce 1979 se vydal od ústí řeky proti jejímu proudu s cílem "získat suverénní právo na všechny objevené oblasti pomocí přesně formulovaných smluv s místními vládci."
Stanleymu se v následujících pěti letech podařilo uzavřít takové dohody - často i za pomoci násilí nebo lží o obsahu podepisovaných smluv - se čtyřmi stovkami náčelníků, takže v roce 1884 už celé povodí řeky patřilo Mezinárodní asociaci.
Další koloniální mocnosti sledovaly Stanleyho počínání se znepokojením; Francie, která už v roce 1875 zkoumala prostřednictvím Savorgnana de Brazzy cestu z Gabunu do Konga, vyslala v roce 1880 téhož důstojníka znovu, aby uzavíral smlouvy o protektorátu s náčelníky kmenů mezi pobřežím a Kongem. V letech 1182 - 1883 již měli Francouzi v držení celý severní břeh Konga i pobřeží na jih od Gabunu. Marně protestovali Portugalci, v těchto oblastech tradičně operující, i Angličané, obávající se ztížení říční dopravy anglického zboží do afrického vnitrozemí. V roce 1884 tedy Anglie uzavřela s Portugalskem smlouvu o portugalských nárocích na území po obou březích Konga a o volné plavbě po řece. Následovaly protesty Francie, k níž se přidalo i Německo; společným nátlakem dosáhly zrušení sporné dohody, a tahanice o Kongo si vyžádaly svolání berlínské konference v letech 1884 - 5. Leopold II. na ní rozvinul veškeré své řečnické a politické umění, aby přesvědčil ostatní účastníky, že je odhodlán a schopen dosáhnout rychlého ukončení otroctví v Kongu a zajistit celkový rozvoj země. Odměnou mu bylo uznání Svobodného státu konžského.
Belgický vládce vzápětí skoupil všechna práva, která měli ostatní podílníci v Mezinárodní asociaci pro pokrok vědy, civilizace a křesťanství ve střední Africe a stal se faktickým majitelem této části Konga. Konžští administrátoři byli podřízeni přímo jemu, bez jakékoli daší kontroly.
Kolonizace, nákup práv a intriky vyčerpaly osobní pokladnu Leopolda II. natolik, že jeho kolonie stála v prvních letech několikrát na pokraji bankrotu. Jedinou možností, jak zvýšit příjmy z Konga, se ukázaly být monopolní koncese. Těch bylo vydáno několik - na železnice, na produkty a na vytěžování konkrétních oblastí. Za "státní" byla nakonec prohlášena veškerá půda, všechen kaučuk a slonovina. Slibované potírání otrokářství upadlo v zapomnění: belgická administrativa úzce spolupracovala s arabskými obchodními stanicemi a největší otrokář východního Konga, již zmiňovaný Hámid Mardžabí, se v roce 1887 od Leopolda II. dočkal jmenování guvernérem distriktu Stanleyho vodopádů.
Protože chyběly prostředky na jakýkoli rozvoj kolonie, soustředil se ekonomický zájem belgického krále na těžbu hrubých produktů, zejména slonoviny a palmového oleje. Na konci 19. století spatřila světlo světa první nafukovací pneumatika a v roce 1891 byly, k obrovské smůle Konžanů, objeveny možnosti těžby kaučuku. Příležitost ke zbohatnutí majitele Svobodného konžského státu byla nasnadě. Každá vesnice měla předepsanou povinnost dodat určité množství surovin; nesplnění kvóty znamenalo okamžitý trest smrti. Výběrčí, kteří měli přesně odpočítané náboje do pušek, museli na důkaz, že neplýtvali střelivem na zvěř, donést za každý chybějící náboj lidskou ruku. Pokud tedy při popravě chybili nebo si opatřili maso lovem, maskovali manko utínáním končetin živým.
Jako motivaci k těžbě kaučuku používali výběrčí lásku; manželky a děti mužů byly brány do zajetí, z nichž je otec nebo manžel mohl vykoupit jen dodáním předepsaného množství kaučuku. Protože kaučukovníkové stromy musejí růst alespoň patnáct let, než z nich lze těžit, museli dělníci podnikat někdy i mnohadenní cesty, než našli dostatečný počet vhodných rostlin. Mnoho jich při těžbě umíralo na vyčerpání nebo přehřátí. Jejich ženy a děti byly mezitím znásilňovány, četné při čekání na manžely a otce zemřely hladem. Když se mužům nepodařilo kvóty naplnit, bývali trestáni dvacítkou až stovkou ran ostrým karabáčem z hroší kůže - taková exekuce často končila smrtí trestaného - nebo zabitím provinilcových dětí, případně usekáním jejich nosů či uší. (Jedním z nejpůsobivějších dokladů podobných aktů je známá fotografie otce, sedícího nad uťatými končetinami jeho údajně asi čtyřleté dcery.) Odmítnutí poslušnosti nebo nedodání dostatečného množství kaučuku mívalo za následek vypálení vesnice a vyvraždění jejích obyvatel.
hanandfeet.jpg
"Znal jsem Malu-Malu (Charlese Massarta). ... Jednoho dne jsem ho viděl zabít domorodce jménem Bongiyangwa jen proto, že se mu jeden z košů kaučuku, které Bongiyangwa přinesl, nezdál dost plný. Malu Malu nařídil vojákovi Tschumpademu, aby provinilého domorodce přivázal ke stromu. Měl tři pouta - jedny kolem kolen, kolem břicha a kolem paží. Malu Malu měl za pasem zbraň; vzal pušku, vystřelil asi z dvaceti metrů a Bongiyangwu trefil do hrudníku; viděl jsem, jak střela vyšla zády. Nešťastník vyrazil výkřik a zemřel."
"Když jsem byl malý, přišli do naší vesnice vojáci, kvůli kaučuku. Stříleli a jak jsem utíkal, jedna střela mě zasáhla do zátylku, dodneška tam mám jizvu. Upadl jsem a předstíral smrt. Přišel ke mně voják, nožem mi odřezal pravou ruku a odnesl ji s sebou. Viděl jsem, že měl u sebe i další ruce. Toho dne zemřeli oba mí rodiče, také jim odřezali ruce."
V roce 1892 vojska Svobodného státu konečně podnikla první tažení proti Arabům ve východním Kongu - nikoli ovšem za účelem potírání otrokářství, ale kvůli zničení konkurence a touze po arabských zásobách slonoviny. Do tří let se podařilo východní Kongo do Svobodného státu plně začlenit; místní obyvatelstvo to ale jako mimořádné pozitivum nevnímalo. Ačkoli otrokářství již formálně neexistovalo, nahradil jej institut nucených prací na stavbě "železnice" (kolejí o rozteči 75 cm) z Matadi do Kinshasy (na každém kilometru tam zemřelo sto dělníků), přístavišť a vojenských stanic. Dělníci pro tuto i jinou práci bývali často rekrutováni již osvědčenou metodou braní žen a dětí jako rukojmí. Každý pokus o útěk znamenal trest smrti; stráže, které se k excekucím neměly, bývaly bičovány, často rovněž se smrtelnými následky.
Hlavním zdrojem zisku nadále zůstaval kaučuk, a jak na světových trzích stoupala poptávka po něm, stoupala i jeho cena. Svobodný stát konžský se stával rentabilním. Inspiroval i okolí: rovněž Francouzi zavedli ve své části Konga nucené práce; jejich konžští dělníci směli pracovat na svých polích pouze tři měsíce v roce, během nichž měli vyprodukovat dostatek potravy na celý rok. Četní vzbouřenci, kteří na takový systém zcela rezignovali tvrdíce, že ta práce je zbytečná, protože čtvrtrok není dostatečná doba, byli přísně trestáni; ani tresty však nezabránily nedostatečné úrodě a obdobím hladomoru. I přesto byly podmínky ve francouzském Kongu lepší natolik, že do něj lidé z Leopoldova Konga houfně prchali.
Zastání nenacházeli Konžané ani u katolické církve; misionáři, zprvu podporovaní Leopoldem coby hranice možnému přílivu protestantismu do země, "vykupovali z otroctví" děti, často unesené jen za tímto účelem, a umisťovali je do tzv. colonies scholaires, které měly za úkol vychovat z dětí dobré křesťany (a, především, vojáky a dělíky pro služby koloniální vlády). Ztráty byly strašlivé - nepočítaje děti, zemřelé při únosech nebo na dlouhé cestě do misií, byli i žáčci v misiích koseni podvýživou, parazitárními onemocněními a epidemiemi - "spavá nemoc a hladomor zuřily mezi dětmi toho filantropického ústavu. Ve snaze uniknout z toho pekla přišly některé do kanceláře pana Mathieu, aby tam žebraly o jídlo; ty nejhladovější ho kradly. Marně je pan Mathieu žádal, aby se vrátily k církevním otcům: když jsme je tam chtěli násilím odvézt, radši utíkaly do pralesa, než by čelily jisté smrti v misii. M. Mathieu u misionářů viděl maličké děti v řetězech."
eastern_congo.jpg
Působení církve v Kongu se od 16. století změnilo: "Především je třeba říct, že v Kongu takřka nejsou školy. Za druhé, chybí lékařské a nemocniční služby. Nemocnice pro černochy jsou defektní a nedostatečné. Železniční nemocnice v Matadi stála 80.000 franků, je nová. Jako státní nemocnice slouží bývalá nemocnice železniční společnosti. Je to dřevěná chatrč v havarijním stavu. Vyvolává hněv, když si uvědomíte, že král, který za miliony zdobí svůj palác, by mohl vybudovat nemocnice v každém důležitém místě v Kongu."
Hladomory, způsobené náhlým nedostatkem pracovních sil v zemědělství a povinnými odvody, zahrnujícími kromě kaučuku a slonoviny i potraviny a hospodářská zvířata, celkové vyčerpání dělníků, odváděných často daleko od domovů bez možnosti shánět si pravidelně obživu, vypalování vesnic a celkový teror vedl k tomu, že lidé přestávali mít děti. Úmrtnost se zvyšovala, porodnost klesala až na hranici méně než jednoho dítěte na ženu.
"Za dva měsíce policejních akcí zahynulo více Afričanů, než za pět let mezikmenových válek vedených před naším příchodem," připouští belgický úředník citovaný v knize Dějiny Afriky a poručík Léon Fievez v roce 1894 popisuje: "Vida jejich zjevnou neochotu, nechal jsem stovce z nich uříznout hlavu. Jako příklad to stačilo. Ve skutečnosti jsem jednal lidumilně. Sto jich sice zemřelo, ale pěti stovkám to umožnilo přežít."
Není tedy divu, že po celém Kongu vypukala spontánní povstání; například v roce 1895 se odehrála vzpoura v pevnosti Luluabourg. Ke vzpouře se připojili téměř všichni Batetelové a další kmeny, Belgičané museli z oblasti utéct a střední Kongo pak znovu dobývali celých sedm let.
Na počátku 20. století začaly na veřejnost prosakovat zprávy o zvěrstvech belgické správy v Kongu. Leopoldova oficiální propaganda, vydávající tyto informace zprvu jen za výjimečné excesy podléhající vyšetřování, ztrácela dech. Demografické odhady, které koncem 19. století mluvily o devatenácti milionech obyvatel Konga, napočítaly po 1. světové válce jen 7,5 milionu Konžanů (dnešní odhady mluví o úbytku 50 - 66% procent obyvatel).
Evangeličtí misionáři, kterým nakonec Leopold dovolil vstup do Konga, Britové a Američané, kteří v Kongu působili, přinášeli svědectví o Leopoldově hospodářském systému. Mediální skandál a veřejné mínění přinutily belgického krále vyslat do Konga kontrolní komisi, která existenci nelidského systému potvrdila.
Král Leopold se na nátlak veřejnosti své soukromé kolonie v roce 1908 vzdal. Téhož roku dostal od belgického parlamentu "darem" 10 milionů franků, které mohl přidat ke svým konžským výdělkům - za 25 let, kdy měl Kongo v držení, získal přinejmenším 20 milionů dolarů - tolik utratil za propagaci "civilizačního poslání", paláce a zábavu. Majetek krále, který se kdysi kvůli pěti milionům potřebným na získání Konga musel zadlužit, byl po vladařově smrti odhadnut na 80 milionů dolarů. jaké byly jeho příjmy z koncesních společností, nemohlo být zjištěno - Leopold všechny doklady ještě před smrtí spálil.

Více k tématu:
A History of Africa: African Societies and the Establishment of Colonial Rule, 1800 - 1915 (Assa Okoth, East African Publishers, 2006)
King Leopold ́s Ghost (Adam Hochschild, 1998)
Dějiny Afriky (Ivan Hrbek a kol., 1962)
The Crime of Congo (sir Arthur Conan Doyle, 1909)
Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz
Autor: Karíma Sadio | pondělí 30.8.2010 12:10 | karma článku: 15.91 | přečteno: 1834x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Mário Oláh

Mágia nového aeónu: Avantgardný satanizmus

Avantgardný satanizmus je extrémny typ satanizmu, ktorý sa radí k magickým smerom moderného veku - aeónu diabla.

18.7.2019 v 21:03 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 37 |

Karel Trčálek

Černá agentka 007 je typický neomarxistický genderový rasismus naruby

Tak nám tentokrát povolení zabíjet dostane žena a ještě navíc černoška. Kolik padouchů oddělá v nové bondovce? Nebo je to hoax?

18.7.2019 v 17:07 | Karma článku: 10.36 | Přečteno: 324 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Jo, jo, desítky nejsou žádná legrace

Sedím v Larisse v kavárně, leje jako z konve a já mluvím s českými kamarádkami o všem možné, když najednou slyším dva chlapíky, jak mě v řečtině hodnotí. Nebylo to poprvé, ale tentokrát jsem se fakt jen tak tak udržela.

18.7.2019 v 16:18 | Karma článku: 19.83 | Přečteno: 777 | Diskuse

František Skopal

Pohádky nelžou! Bytosti přírody existují!

Kdo vlastně jsou a kde se skrývají zmiňované přírodní bytosti? Opravdu existují, nebo je to všechno jen výmysl?

18.7.2019 v 14:40 | Karma článku: 8.39 | Přečteno: 251 | Diskuse

Michal Pohanka

Krize střevního věku aneb Defekace bez legrace!

S úlevou berete za kliku od kabinky wc, už jste skoro zachráněni a zmožené svěrače tudíž povolují, klakson troubí, kabel už není ani v poslední zatáčce, ale sprintuje cílovou rovinkou, když vtom... zalomcujete a ZAMČENO!!!

18.7.2019 v 14:34 | Karma článku: 20.56 | Přečteno: 545 | Diskuse
Počet článků 155 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2913
Láska nedává nic než jen sebe a nebere nic, co sama nemá. Lásce nic nepatří, ale ani ona nikomu nepatří. Lásce totiž zcela stačí samotná láska. Milujete-li, neměli byste říkat "Bůh je v mém srdci", ale raději říkejte "Já jsem v srdci Boha." A nemyslete si, že lásce můžete určovat směr, protože láska, pokud jí stojíte za to, určí směr vám. (Džibrán Chalíl Džibrán, Prorok)

Najdete na iDNES.cz