Oldřich, nebo Ahmad?

Počet manželství uzavíraných mezi občany České republiky a cizinci se v posledních letech nijak výrazně nemění. Přesto (nebo proto?) tu volba partnera z jiných než místních kruhů stále vede domorodce k dohadům a spekulacím.

Dokonce i pod článek O muslimském imigrantovi, který se odmítá integrovat mi kdosi napsal: "Vypovídací schopnost blogu by hodně vzrostla, kdyby paní pisatelka napsala taky něco o tom co ji vedlo k tomu, že pojala za manžela tak (zřejmě) exotického cizince."
.
Kdybych byla muž, nejspíš bych tu otázku nedostala. Muž s cizinkou se zdá být "pochopitelnější", přijatelnější. Prastaré pudy nejspíš nepřestávají našeptávat, že ubyde-li "našim" muž-rozsévač, nic tak hrozého se nestane, ale odejde-li k cizí tlupě vzácná žena... oj, to už ztráta je .
.Ti, které to zajímá nejvíc (a berou si to osobně), pátrají po příčinách. Vymýšlejí teorie.  Proč si, propána, Libuška vzala Ahmeda? V tom musí něco být. Možná je ošklivá a nikdo ji nechtěl.
Nebo je Libuška, mrcha jedna vypočítavá, na prachy, a český poctivý chasník jich měl pro ni málo:

"(Takový) výběr je v současné době řízený pouze skutečností, že cizinci jsou bohatší než naši muži. Ještě jsem se nesetkal s tím, že by si žena vzala za muže chudého cizince. A cizinci si zase vybírají pohledné ženy od nás. (...) Do ciziny se vdává jen určitý typ žen, jimž cizinec imponuje, ať už tím, že je přirozeně galantní (...) nebo svým sebevědomím. Sebevědomí mu u nás zvyšuje(...) kurs koruny. (...) Při konverzaci v cizí řeči je výhodou, že konflikt je (..) založený na frázích, kterým se v cizím jazyce zpočátku nerozumí, a proto se hádky vyskytují zřídka. Nepoužívají se také konfliktogenní spojení, které jednoho v páru znerovnoprávňují ("až už nevidím...", "ne abys udělal...", atd.)"

praví doktor Plzák, a já si až při čtení jeho řádků uvědomuji, jakou mám smůlu, že wolofsky svedu říct "ať už nevidím...", "...ne abys udělal.." a ještě mnohem horší věci s daleko větší lehkostí, než bych to řekla česky. (Na druhou stranu, pravda, mnoho z těch slovních spojení ve zmíněném jazyce nezná moje drahá polovička.)

.

U jednoho kolegy bloggera jsem kdysi našla článek, který se celkem originálně zamýšlel rovnou nad tím, proč Češky cizince upřednostňují před Čechy.

"Naše ženy" prý raději vyvezou svou vagínu do pouště a tam ji nabídnou prvnímu beduínovi, než aby se spokojily s milým, hodným chlapcem od sousedů nebo spolužákem ze školy. Nebude ona důvodem nakonec změkčilost českých mužů, když ženy loví "v divočině"?

.

Slýchám někdy, že je zatím vším sex, třeba jsou prostě tihle divoši obdařenější, potentnější a znalí všelikých fíglů? Pak se mi vždycky vybaví nezáviděníhodný osud Adléty a Šafiky,. kterým nezbývá, než snít... a přesto našly jiné klady.

..

Nemůžu hodnotit pohnutky slečen, volících muže podle barvy pleti nebo počtu řetězů kolem krku. Můžu odpovědět jen na otázku, proč jsem si zrovna já nevzala hodného chlapce od sousedů.

Pokaždé, když mi ji někdo položí, vzpomenu si, jak mi Mirek z Boleslavi nejistým hlasem šeptal: "Já jen... myslíš to se mnou vážně?". Odpřisáhla jsem, že myslím, a – vážně, myslela jsem to s ním vážně. Dokonce i poté, co jsem se po ránu polekala jeho nezdravého vzhledu, nevábně chlupatých nohou a rukou a žílami promodralého hrudníku. Mirek byl, až na ty drobnosti, přece jen krásný kluk. Tedy na bělocha.

Myslela jsem to s ním vážně, i když jsem zjistila, že se nemůžeme políbit, protože nám překážejí dva tvrdé a obrovské nosy, a že – když už se nám podaří nosy do sebe zaklesnout – narážíme vzájemně o přední zuby toho druhého.

Myslela jsem to s ním vážně, i když jsem zjistila, že věrnost není to, v čem vyniká.

Byl nejen krásný, ale i milý a hodný. A měl mě rád. Žil sám s tatínkem a sestrou (co se stalo s maminkou, jsem se nikdy nedozvěděla); tatínek říkal, že jsem nejlepší holka, kterou kdy Mirek měl. Já se zatím topila v jejich narážkách na citáty z Járy Cimmermana. Když jsme byli s Mirkem sami a zamilovaní, ještě to šlo. Ale v partě nebo s rodinou jsem byla ztracená. Nechtěla jsem je zklamat, nerozuměla jsem jejich humoru, nebyla jsem si jistá, co se ode mě čeká. Mirkova sestra mě vyděsila nenávistným projevem na adresu Cikánů. (Úplně stejně by mě vyděsila, kdyby tím tónem mluvila o voličích ODS nebo rakouském prezidentovi.) Mirek poslouchal podivnou hudbu a trousil zvláštní vtipy. Připadala jsem si jako svázaná a balancující mezi tenkostěnnými sklínkami. Vydržela jsem to čtyři měsíce.

.

Pak jsem šla na rande se Sašou, který byl sice křesťan*, ale Senegalec, a já si mohla oddechnout od pocitu, že už každou chvíli určitě musím něco zkazit, udělat nebo říct špatně. Saša uměl wolofsky, poslouchal mbalax, místo Járy Cimrmana citoval Koutchu, po večerech vyprávěl dlouhé pohádky, netrval na sexu před svatbou a plánoval nám společnou budoucnost; samozřejmě poté co jeden z nás – tu otázku nechával otevřenou – konvertuje k náboženství toho druhého.

.

Mirek i Saša zmizeli v temnotách minulosti; to jen ten zvědavý diskutující na chvíli vyvolal jejich přízraky.

.

Proč nemám "obyčejného českého muže"? Že by proto, že mezi obyčejnými českými muži je málo muslimů?

.To ne. Pár jich znám. I ctitele jsem mezi nimi mívala.

.

Možná proto, že "obyčejní čeští muži" nehovoří plynulou wolofštinou? (Můj choť ostatně také ne, ale toho jsem si přece vzít nechtěla!)

Nebo proto, že rychleji stárnou a ovadají?

Na tom už něco bude, ale není to ten hlavní důvod.

.

Nevybírala jsem si muže podle barvy. Ti růžoví jen tak nějak... propadali sítem.

Mám radši, když ode mě muž nečeká sex na prvním, druhém, třetím ani pátém rande. (Ne že by to nemohl zkusit – za zkoušku nic nedá – ale nesmí se urazit, když k ničemu nedojde... třeba ani za rok.) Ti čeští muži, se kterými jsem měla tu čest, většinou nechápali, že to je žena, kdo určuje, kdy (a jestli vůbec) bude čas na intimní sblížení, a že je to zase jenom žena, kdo rozhodne, kolik přesně té intimity bude. Češi, se kterými jsem měla tu čest, byli větším dílem "konzumenti", toužící samičku za vynaložení co nejnižších nákladů co nejrychleji dovléci do postele, a pak se teprve rozmýšlet, co bude dál.

Muž ze země, kde se své cti dbalé ženy hned tak nenabídnou, se umí dvořit a čekat... celé roky. Aniž by ho rozladilo, když se nikdy ničeho nedočká. Aniž by se snažil (většinou) do ženy neinvestovat. Velkorysost ani laskavost není bezpodmínečně spojena se sexem; jsou projevovány jen proto, že žena je ženou. (Tedy pokud dotyčný nepovažuje dámu za "lehčí zboží", ale to je na jiný článek.)

S tím souvisí i další věc: stěží mi imponuje muž, který nemiluje děti a neváží si stáří, a žena je pro něj hodna pozornosti a slušného zacházení, jen dokud je mladá a zároveń půvabná. (Nemám na mysli manželku, ale ženu jako takovou.)

Staré paní i ve velkoměstském prostředí Dakaru požívají zvláštní úcty. Žádné české "uhni, babo," ale "posaď se, matko". A to i přesto, že ty "matky" jsou občas pěkné jedubaby.

.

Je jen hodně málo českých mužů, kteří rádi a ochotně tráví dovolenou prací na domě svého tchána a tchyně. (Jeden z českých spolupracovníků mého chotě se dokonce nezdržel verbálního vyjádření odsudku nad takovým mrháním chvílemi volna.)

Afričan, který je ženatý "doopravdy", považuje práci a peníze pro manželčiny rodiče za samozřejmost.

.

Češi jsou vychováváni - v každé generaci vždycky o kousínek víc - k individualismu, průbojnosti, soupeřivosti a sobectví.

Mezi Senegalci má nejlepší morální vlastnosti ten, kdo "dává tomu, kdo ho žádá, a odpouští tomu, kdo mu ublížil." Ten, kdo je "dobrý, zdvořilý a štědrý." Kdo plní všechny své závazky (k příbuzným, práci, učitelům) a nedává se zmítat emocemi. I když lidské bytosti samozřejmě jsou nedokonalé, morální kodex zůstává v platnosti a tomu, kdo se od něj odchýlí, je možné ho připomenout.

.

Zdejší morálka a pravidla pouze z ní plynoucí jsou čím dál pružnější. Spíš než ostudy se dnes hrozíme trestního postihu, víc než svědomí se bojíme soudů.

.

Ale zpátky k té klíčové otázce: proč že to "mám doma černocha" místo onoho mytického "obyčejného českého kluka"?

Protože jsem si svého chotě nevybírala za účelem milostného vztahu. (Věrní čtenáři vědí.) Kdybych si vybírala, nevdala bych se nejspíš vůbec. Za Čecha ještě o trochu míň pravděpodobněji, než za Senegalce.

.

Tomu, kdo dočetl až sem, prozradím ještě něco.

"Vypovídací schopnost tohoto blogu" podle mého mínění nevzrostla tímto článkem o nic víc, než kdybych se tu pokusila vysvětlit, proč jsem pojala za manžela muže z Holešovic a ne z Líšně.

.

Ono totiž ptát se, "proč si Libuška vzala Ahmeda a ne Přemysla," je stejně nesmyslné, jako pídit se po tom,"proč si Boženka vzala Oldříška a ne Vítka."

.

Jde prostě jen o to, kdo byl ve správnou dobu na správném místě ten nejlepší.

.

.

* Pro neznalé: Jelikož jsem už nějaké dvě dekády muslimkou, nemohla bych se provdat za nemuslima, aniž bych se vzdala vlastního náboženství. A protože bohdá nebude muže, kvůli kterému bych měnila světonázor, volba je jasná.

.
.
 
K tématu:
.
Běloška v područí černochově
Škodovka nebo mercedes, hlavně když to bude červený
Pozitivní diskriminace v osobním životě
Statistika o sňatcích cizinců
 
..
Část článku uveřejněna na osobních stránkách autorky http://manzelka.bloguje.cz v roce 2009
 
.
 
Obrázek v perexu: FDP
 
Obrázek u textu: FDP