To by se nemělo podporovat, tohlecto. Co kdyby pak lidi opravdu věřili tomu, že bejt neschopná socka je v pořádku a in?
V životě zaměstnaných rodičů čtyř malých dětí není zrovna moc prostoru na společenské a kulturní vyžití. O to víc si považujeme chvil, kdy se nám, dospělým členům rodiny (pokud možno bez asistence potomstva) podaří zorganizovat nějaký ten výlet za nevšednem. Třeba do kina.
Třeba na Čtyři slunce.
Když Slunce skončila a kinosál místo nich znovu ozářily žárovky, nebyla bych uměla říct, co přesně bylo tématem filmu – respektive, určitě bych nedokázala vyjmenovat všechna témata, kterých (zdálo se mi) se film přinejmenším dotýkal. V každém případě (věděla jsem) je to jedno z těch uměleckých děl, na jaká se nezapomíná.
To pro mě.
Kritici (a diváci) jsou ze Čtyř sluncí buď nadšeni, nebo se jim nezdá něco konkrétního, třeba dějová linie a kamera, nebo mají za to, že skutečná spiritualita nemůže jít ruku v ruce s podivínstvím či duševní chorobou. Dost často považují film za sociální sondu, za příběh lidí, trpících hmotnou bídou a žijících na dně společnosti.
A slova „nouze“ a „bezmoc“ se v hodnocení filmu opakují tak často, že mě vedou k zamyšlení, jaké je „bohatství“ a „moc“, kterým se „my ostatní“ od jeho hrdinů lišíme.
Čtyři slunce popisují rodinnou a lidskou krizi o několika duších – takasi čtyřicátník Jára přijde kvůli kouření marihuany o práci, jeho patnáctiletý syn chodí za školu, za asistence kamaráda Jerryho experimentuje s alkoholem a dalšími měkkými drogami a bývalá manželka syna de facto psychicky týrá. Současná manželka aka úřednice na poště dělá pro rodinu, co může, ale nakonec skončí v posteli synova učitele. Jára se pokouší komerčně využít esoterické schopnosti svého nepracujícícho a možná i šíleného kamaráda Karla... a posléze ne zrovna chvályhodným způsobem přijde o všechny peníze (které zřejmě Karlova manželka léta šetřila na novou střechu). Katastrofy se vrší jedna na druhou, ale ty nejvážnější se nakonec vždycky jako zázrakem nějak „vyberou“... a možná, že to skutečný zázrak je.
Pro mě není „v nouzi“ rodina, která si staví skleník z oken, místo aby si ho koupila hotový v Hornbachu, ani člověk, který ztratil zaměstnání a náhradu ještě nenašel. (Járova rodina má bydlení, auto, peníze na jídlo a její nejzodpovědnější /čti „nejkonvenčnější“/ člen je řádně zaměstnán.)
Z mého pohledu je doopravdy „v nouzi“ člověk, který nemá nikoho, na koho by se mohl spolehnout, o kom by věděl, že stojí (byť třeba trochu vratce) při něm.
Říkám si, jestli film některé diváky nepopouzí připomínkou, že „bezmoc“ je něco, co je každodenní součástí života každého z nás. „Můžeme“ jen to, co nám dovolí okolnosti – veškerá naše „moc“ je jimi limitována. Na okolnosti můžeme působit (například nekouřit marihuanu na pracovišti a nedávat se do řeči s lehkými ženštinami v barech), ale ani příkladná ukázněnost ve všech oblastech života nezaručuje, že se nám povede lépe, pokud nebudeme mít i patřičnou dávku štěstí.
Hádám, že míra zalíbení, které divák ve Čtyřech sluncích (ne)najde, závisí tady víc než kde jinde na životní zkušenosti.
Tvůrce to mrzet nemusí - opravdu dobré umění se vyznačuje tím, že buď nadchne, nebo pohorší.
