Srdce temnoty

Středoafrická republika, dříve nazývaná Ubangi Šári, je proslulá množstvím hmyzu, který v ní žije. Za těchto okolností není divu, že střední Afrika přitahuje pozornost entomologů. Kolega bloger Martin Konvička není výjimkou.  Poslední článek pana Konvičky se ale bohužel týká výhradně politické situace ve Středoafrické republice a je plný omylů a nepravd.

 Protože dějinám střední Afriky je věnována část mých stránek , téma bývalé kolonie Ubangi-Šári i jejího politického  vývoje sem poměrně dobře zapadá.

O dějinách dnešní Středoafrické republiky toho není příliš známo - země leží v tropickém pásmu (nikoli, ani částečně, v polopouštním Sahelu * , jak píše pan Konvička) v hlubokém vnitrozemí, byla špatně přístupná a zájem Evropanů vzbudila až ve 2. polovině 19. století.  Jazykové a genetické výzkumy však dokazují, že území dnešní SAR zažilo velké národnostní změny a migrace - na jihu nacházíme kmeny hovořící bantuskými jazyky, severně od Konžské pánve jsou to desítky vzájemně nepříbuzných kmenů. Z nich nejvýznamnější jsou Azandové, kteří v 18. století přišli z povodí řeky Šári a před nimiž ustupovaly nebo s nimi splývaly nilotské i bantuské kmeny. Azandové dále expandovali, sjednotili se do kmenového svazu a sílili až do první třetiny 19. století, kdy na jejich území začali pronikat arabští otrokářští nájezdníci ze Súdánu. Řada náčelníků se s otrokáři spojila a napadala okolní slabší kmeny, což nakonec vedlo ke konci azandského svazu. Stejně se vedlo i Mangbetům, jejichž kmenový svaz se rozpadl po nájezdech otrokářů ze Súdánu i z řad Azandů.

V 16. - 18. století nebyla oblast Sahelu (kam ostatně, jak jsme si již řekli, Středoafrická republika nepatří) "lovištěm otroků pro nenasytné islámské trhy", jak píše kolega blogger, ale především pro trhy americké. Islámské země sice otrockou práci využívaly, ale nikdy se nestala těžištěm jejich ekonomik. Do arabských zemí a do Indie putovalo lidské zboží z východní Afriky, na jejichž trzích se prodávali i otroci z Konga a dnešní SAR. "Východ" využíval otroky především jako služebníky, strážce nebo konkubíny, nikoli jako výrobní sílu. Proto zatímco počet Afričanů exportovaných do Ameriky rostl, v Asii zůstávala ještě po nějakou dobu poptávka stejná a pobřeží ji stačilo pokrývat (tato situace se změnila až po roce 1820) . Na konci 18. století Francouzi zakládali plantáže na Maskarénách, na Zanzibaru a Pembě vznikaly hřebíčkové plantáže. Bylo potřeba více otroků, ale Britové zároveň začali u západního pobřeží Afriky dohlížet na dodržování zákazu jejich prodeje. Portugalští obchodníci s otroky se tedy místo na západ Afriky zaměřili na východ. Otroky z východní Afriky přestali vyvážet až po roce 1870 - odhaduje se, že celkový počet osob vyvezených do té doby  se pohybuje kolem dvou milionů.

"Evropští kolonialisté" nenašli "zbídačenou celou subsaharskou oblast" až "v 19. století"; na západním pobřeží subsaharské Afriky působili Portugalci již od 15. století, v 17. století se k nim přidali Nizozemci, Dánové, Britové, Prusové a Francouzi.

Vrátíme-li se ke Středoafrické republice, lze bez nadsázky říci, že ji kromě nájezdů otrokářů zbídačila právě ona zmiňovaná francouzská správa, pod níž Ubangi-Šári spadalo od roku 1894. Lov otroků tu probíhal ve velkém až do roku 1910 a kromě lovců lidí populaci decimovalo i sedmnáct koncesních společností používajících vůči místním extrémně brutální metody. Francouzská správa zároveň požadovala od obyvatel vysoké daně a práci zdarma. Tresty smrti, bičování, sekání končetin malých dětí - pokud rodiče nesplnili normu nebo se opozdili s placením daně - byly běžné. Zemědělská půda musela být přednostně využívána k pěstování bavlny a kávy, což mělo za následek snížení produkce potravin a podvýživu. Při nucených pracech na stavbě železnice zemřelo 17.000 černošských dělníků. Netřeba dodávat, že zisky z obchodu s kávou a bavlnou (k jejíž přepravě musela existovat železnční trať) měla metropole. Průmysl Ubangi-Šári se Francie rozhodla rozvíjet až po 2. světové válce, ale jen velmi omezeně. Uplatnění v něm našlo pouze 9% pracujících.

Již v roce 1928 vypuklo v zemi mohutné povstání proti francouzské nadvládě, ale až o třicet let pozdějí země získala částečnou samostatnost. V čele nového státu stanul bývalý katolický kněz Barthelémy Boganda, který je dodnes středoafrickou ikonou boje proti okupaci a rasizmu. Po jeho tragické smrti se hlavou země stal David Dacko, který SAR dovedl k plné státní suverenitě. Pár měsíců poté už občané proti Dackovi demonstrovali, zatýkalo se a země se posouvala k diktatuře. V roce 1965 došlo k puči a na trůn - později doslova - nastoupil nový prezident (časem císař) Jean Bedel Bokassa, který, mimochodem, během své vlády konvertoval k islámu a zase zpět ke křesťanství. Jeho údajné kanibalství nebylo nikdy prokázáno, mučení vězňů ano.
 
Bokassovu hrůzovládu (ne, SAR opravdu neměla "pohodově zápecní atmosféru"!!!) ukončila intervence Francie. K moci se pokusil vrátit David Dacko, který nakonec musel vyhlásit výjimečný stav a zrušil politické strany. N ásledoval vojenský puč generála Kolingby a další diktatura. Masový vrah Bokassa byl amnestován.

Zahraniční vlivy donutily Kolingbu vyhlásit volby, které vyhrál Ange-Felix Patassé. Jeho zvolení následovaly nepokoje a rabování a byl obviňován ze zfalšování výsledků voleb. Ozbrojené potyčky mezi přívrženci Patassého (z jižní části země) a fanoušky Kolingby (ze severu) na sebe nedaly dlouho čekat. Boje vyhnaly z domovů desetitisíce lidí. V květnu 2001 se Patassému podařilo odvrátit hrozící puč za pomoci lybijské intervence, ale v roce 2003 převzal moc (násilím)  Francois Bozizé.  V listopadu 2004 vypukla občanská válka, řádící znovu především na severu. V oblasti operovala čadská vojska i bojovníci z Dárfúru. Zemřely stovky civilistů.
 
Boje pohasly v roce  2007, když prezident povstalce amnestoval. Na oblast Birao přesto znovu okamžitě zaútočil Vlastenecký konvent.

 
Vzdor představám kolegy Konvičky v SAR před převratem neprobíhala žádná masová islamizace pod vedením Saúdské Arábie. Povstalci z hnutí Seleka, stejně jako povstalci z Vlasteneckého konventu, nebojovali proti Bozizému proto, že by byl "prozápadní křesťan", ale proto, že požadovali demokratické volby (nebo se prostě jen chtěli dostat k moci). Jejich nespokojenosti se není příliš co divit: většinou pocházeli z občanskou válkou sužovaného severu země.
 
Seleka také nikdy nebyla, vzdor tvrzením pana Konvičky, "podporována z arabských zemí", přestože se Michel Djotodia tuto pomoc snažil získat právě oním citovaným prohlášením, že zamýšlí zavést právo šaría. (Podobně motivován byl ostatně i bývalý císař Bokassa, když dočasně konvertoval k islámu, aby získal lybijské subvence.)
 
Seleka získávala pomoc především z Čadu (méně již ze Súdánu).

Hordy ozbrojenců Anti-balaka pořádaly nájezdy na civilisty z převážně muslimských kmenů právě tak, jako nájezdy na civilisty z převážně křesťanských kmenů pořádala Seleka. Násilí, původně politicky a etnicky motivované, dostalo náboženský rozměr až v průběhu konfliktu. Rozhodně nejde o "křesťanské africké frajery," pokud tedy nepovažujeme za podobné "křesťanské africké frajery" i Hutuy masakrující Tutsije a naopak. Západní média samozřejmě informovala o obou postižených stranách - to, že tvrdit cokoli jiného je lež, dokáže každý internetový vyhledavač - například  (a nejen!) The Guardian informoval i o zvěrstvech Seleky, i o tom, co provádí Anti- balaka .

Zásah mezinárodního společenství je v podobných situacích zcela na místě (všichni si vzpomínáme, jak to skončilo, když si za podobné situace ve Rwandě svět zacpal uši), bez ohledu na to, kdo koho zrovna vraždí.

Pokud se na chodníku před domem škrtí dva sousedé, normální člověk se nerozmýšlí, jestli zavolá policii, podle toho, jestli mu je sympatický ten kdo vyhrává, nebo ten kdo prohrává.

Bytost, která je schopna napsat, že mrzačení a zabíjení (jakýchkoliv!) malých dětí je "safra ostrá frajeřina", pro mě rozhodně frajer není.
Něco takového může totiž z klávesnice vypustit jenom hodně, hodně neostrý jedinec.

Více k tématu -zde

................................................

* Sahel je klimatická zóna stepí a savan při jižním okraji Sahary. Mezi země Sahelu patří Mauretánie, Senegal, Mali, Niger, Čad, Súdán a Etiopie.