Ponížený kojenec

"Nestrpim, aby se plytvalo casem mym nebo zeny na necem tak banalnim, jako je uspavani ditete,"    

freedigitalphotos.net
psal komentátor Alt pod mým navztekaným článkem o tom, že si musím vychovat manžela.




"Aniz bych to umel nejak vysvetlit, tak me to vnitrne neskutecne popouzi a rozzuruje. Obcas se nestacim divit, jake zvlastni emoce ve me dite vyvolava. Takze jsem nejak intuitivne na dceri, kdyz ji byly asi 2-3 mesice aplikoval toto:



zenu jsem zahnal a durazne ji zakazal vmesovat se do procesu uspavani. Dite polozil do postylky a rekl mu, ze ted se bude spat a bude potichu. Samozrejme se ihned ozval rev, az se panelak trasl. Vydrzel jsem to cca pul hodiny, vratil se, diteti rekl, ze ted se bude spat, ze bude potichu a nebude rusit sousedy, vytahl ho z postylky, prehnul pres leve koleno a naplacal mu pres plenu – lehce, slo spise o ponizeni nez o zpusobeni bolesti. Zcela zasadni je prehnuti pres koleno. Dite samozrejme rvalo jeste vice, az cele modralo. Vydrzel jsem to dalsi ctvrhodinu, vratil se, diteti vse vysvetlil a opet mu naplacal. Treti den dite pochopilo, ze vysilovat se revem a nasledne za nej jeste dostat narezano opravdu nema zadny smysl a od tech dob opravdu usina samo do 5 minut kdykoliv, vcetne noclehu na navstevach apod.



Lide chodi a na dite se koukaji jako na kuriozitu...Dite je vesele, hodne, vyrovnane, chytre, rado chodi do skolky, zapada skvele do kolektivu, ma smysl pro poradek, posloucha na slovo – vubec nepamatuji, kdy dostalo vyprask naposled – neni k tomu naprosto zadny duvod. V lednu budu mit druhe dite, tak jsem zvedav, jak si poradim s nim – treba to vsechno bude uplne naopak."
 
Druhému dítěti pana Alta by dnes mělo táhnout na druhý rok, a já na něj i po tak dlouhé době občas myslívám. Pochopilo "ponížení"? Nechala se jeho maminka zase "zahnat" a dala si zakázat vměšování? Je veselé, hodné, vyrovnané a čistotné?
 
Výchovné metody lidí jsou různé. Kromě toho, že bývají poplatné kultuře, odrážejí i osobní zkušenosti a povahu vychovávajícího (který bývá v našich mikrorodinách často téměř jediným, kdo při formování osobnosti malého človíčka působí - bez tlumícího a vyrovnávacího efektu odlišných přístupů aplikovaných jinými členy širší rodiny).
 
"Na tohle dítě už nebudete mít tolik času," prorokovala mi paní doktorka - pediatrička v době, kdy se naše rodina chystala státi početnou. "To už bude muset ležet," vzpomněla si, jak se mé mladší dítě nedalo bez protestu ani na chvíli odložit na stůl, a já si zas vzpomněla, jak jsem coby matka - novicka naslouchala radám zkušenějších.
 
"Dítě musíte kojit jednou za tři hodiny," poučovaly mě.
Potomek chtěl pít co hodinu, a když jsem nechtěla, aby ty dvě zbývající prokřičel, nezbývalo, než mu vyjít vstříc. Těšila jsem se myšlenkou, že kdybych měla kojit podle hodinek, nejspíš bych je porodila s dítětem, a konejšila se vědomím, že kráva ani kočka nekojí telata či koťata v přesně určených intervalech (a mezitím? Ať si kníkají a bučí, řád je řád!).
 
"Dítě nemůžete pořád nosit," říkaly Zkušené Matky, "pokazí si záda, a vy budete celá unavená!" Unavená jsem byla, i když jsem mimino nenosila - tehdy totiž křičelo. Je normální nechat miminko plakat? "Jen ať se vyřve, aspoň bude dobře spát," pravívaly Zkušené Matky, a já uchvacovala kojence z postýlky či kočárku ("ne, moje dítě nikde samo plakat nebude!").
 
"Náš Jaroušek taky nespal, ale zkusili jsme metodu regulovaného pláče, a jak se krásně naučil sám usínat," lákala mě další kolegyně-matka do osidel rodičovského osamostatnění.
"Hlavní je být důsledný."
Metoda regulovaného pláče nepočítala s dětmi, které jsou důslednější než rodiče. Ve tři hodiny ráno, po čtyřech hodinách miminčího pláče (prostřídávaného dvou - pětiminutovým spánkem, během něhož kojenec nabíral sil k dalšímu řevu) jsme podlehli a vzali potomka do rodičovské postele. Sousedé, jimž jsem se ještě pár dní poté pro jistotu vyhýbala, nám byli určitě vděčni.
 
Neúspěch s metodou pana Estivilla (jehož z toho selhání nijak neviním) završil mé výchovné experimenty.
 
Od té doby už bez výčitek svědomí svá miminka - všechna, včetně posledního - nosím, kdykoli chtějí (což je sice pořád, ale od čeho jsou onbuhima?), spím s nimi v posteli (jata atavistickou předtuchou, že když je nechám o pár metrů dál, přijde predátor a sežere je), plácnu je, když dělají něco nebezpečného nebo neposlechnou několikero varování (paní Stehlíková promine). Knihy o výchově a rady moudrých si přečtu ráda... ale moje děti jsou moje děti (a děti svého otce, samozřejmě) a o tom, jak je budeme vychovávat rozhodujeme my - rodiče. Koneckonců to budeme hlavně my, kdo plody svého (ne)úsilí časem sklidí.





A tak se dnes už jen usmívám, když mi Zkušená Matka říká, že otročím vlastním dětem (a já vím, že za patnáct let se mi po mazlení a společném usínání s dětmi bude ještě stýskat) nebo že je týrám (protože místo plácnutí přes zadeček za vběhnutí do silnice bych měla batoleti vysvětlit, jak nebezpečné jeho konání je). Dnes už dokážu s chápavým úsměvem přikyvovat staré paní doktorce na pohotovosti, když mi objasňuje, že z nošení si dítě zkřiví páteř ("nikdo v naší rodině nemá nic s páteří, a všecky nás nosili!" pravil můj choť, jen za námi zapadly dveře) a že z toho, že se u nás doma mluví ve třech jazycích, dítě zešílí.
 
Duševního zdraví děti v důsledku plurilingvní výchovy dosud nepozbyly... a plakat, plakat je už nenechávám.
 
 
Leda snad někdy ze zoufalství. :-)







 
 
Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz









 
Obrázek: http://www.freedigitalphotos.net/