Prasárničky pro dětičky - osvěta a pokušení

Pan Jan Hofírek svým článkem o prasárnách ve školství ( http://hofirekjan.blog.idnes.cz/c/115083/Takove-prasarny-ucit-nebudu.html ) rozpoutal diskusní bouři kromobyčejných rozměrů. Přiznávám, že některé rozpoutal diskusní bouři kromobyčejných rozměrů. Přiznávám, že některé názory  (jak jeho, tak v diskusi ke článku) zaujaly i mě..    

 
V něčem by se s panem Hofírkem dalo i souhlasit: třeba s názorem, že sex má prohlubovat vzájemnou lásku („Muž ať prokazuje ženě, čím je jí povinen, a podobně žena muži. Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu. Neodpírejte se jeden druhému, leda se vzájemným souhlasem a jen na čas, abyste byli volni pro modlitbu.Potom zase buďte spolu, aby vás satan nepokoušel, když byste se nemohli ovládnout" První Korintským 7:3-5)... ale se zbytkem se ztotožním jen stěží.
 
Výchova dětí na školách je prý sexualizována. Informace o pohlavním rozmnožování by měla dětem předávat výlučně rodina, nebo by od rodiny měla škola žádat svolení, zda děti může takto učit. Propagace kondomů vede k promiskuitě. Manželská věrnost chrání před nákazou virem HIV. Homosexualita je neurotická porucha (pokud ne rovnou duševní choroba). Člověk, na rozdíl od zvířat, umí ovládat své pudy a dát životnímu partnerovi na cesty kondom znamená schvalovat mu nevěru.
 
Souhlasím v tom, že kultura sexu u nás není na nejvyšší úrovni. (Však také nejsme Indové.) Chápu, že se někomu může dnešní pojetí sexu ve společnosti zdát vulgární, odosobněné, neromantické. Duchovní až posvátný aspekt sexu  je odsouván do pozadí, stejně jako byla dříve mezi "slušnými lidmi" zamlčována jeho stránka "konzumní".
Přesto si myslím, že sexuální výchova do školních tříd patří. A to i v případě, že se ve vzdělávacích ústavech probírá čistě a jen technická stránka věci (a ani slovo o manželství nebo o lásce). 
 
Děsí mě myšlenka, že by rodiče měli mít právo odmítnout za dítě jeho účast na hodinách biologie (například), protože nesouhlasí s probíraným učivem. Mohli by totéž udělat v případě dějepisu nebo matematiky?
Škola je tu proto, aby dětem předávala vědomosti. Rodina může tyto vědomosti doplnit, rozšířit... ale hlavně by měla děti vybavit do života základy morálních hodnot. Nevidím nic špatného na tom, dozví-li se dítě, jak navléci kondom a jak se chránit před přenosem pohlavních chorob, případně jak přesně probíhá pohlavní styk a že pohlavní choroby vůbec existují. Spatření rozbaleného kondomu na maketě penisu dítěti nebrání ve vstřebávání rodičovského názoru, že s pohlavním životem se vyplatí počkat.
 
Nevěřím, že školy rodičům tají(!), co se v nich děti učí - jednak jsem přesvědčena, že v ovzduší důvěry a lásky vychovávané dítě se rodičům pochlubí samo, a pokud ne - vždycky je možnost ve škole se zeptat. Trochu pochybuji, že by učitel(ka) nebo ředitel(ka) rodičům žáka řekl(a) "Ne, lituji, to je školní tajemství!".
 
Kdyby měli rodiče možnost dítě na takové hodiny do školy neposílat (nedělám si iluze, že se školní povinnost nedá nějak obejít), kdo a jak by kontroloval, zda dítě potřebný objem informací obdrželo jinde? I kdyby se nám povedlo ochránit křehké dětské dušičky před hodinou sexuální výchovy (aby se, proboha, dítko nedozvědělo třeba něco o orálním sexu nebo předčasné ejakulaci!), kdo je ochrání před povídáním se spolužáky, před pornografií na internetu nebo v časopisech?
Lidé se nezměnili - mění se naše kultura.
 
Sexuální revoluce není revolucí proto, že by lidé dnes souložili více než před stem, dvěma sty, třemi sty lety: je revolucí proto, že v západním světě se ženy ujaly sexuální aktivity a začaly se domáhat práva na spokojený pohlavní život (zatímco po staletí předtím ho byly nuceny obětovat, nebo s možností sexuální rozkoše vůbec nepočítaly).
Je revolucí proto, že antikoncepce (zejména hormonální) umožňuje ženám sexuálně žít bez možnosti otěhotnění. (Předchůdci kondomů jsou známi prý nejméně od roku 1350 př.n.l., ačkoli sériová výroba gumového ochranného prostředku započala v 19. století.)
Je revolucí proto, že více lidí žije ve městech, může rychle cestovat na dlouhé vzdálenosti, a tedy v životě potká více sexuálních partnerů než jejich předkové, kteří se za celý život společensky setkali se stovkou osob.
 Je revolucí proto, že se rozvody a homosexuální chování staly společensky tolerovanými... a hlavně proto, že se o sexu veřejně mluví, píše, filmuje.




A ač se to některým může zdát zavrženíhodné, alespoň to chrání před situacemi, jakou zmiňuje Stefan Zweig ve Světu včerejška: "o své svatební noci se v jednu hodinu ráno náhle opět objevila v bytě svých rodičů a zvonila na poplach, že toho příšerného člověka, za něhož ji provdali, nechce už nikdy vidět, neboť tato obluda a šílenec se naprosto vážně pokoušel ji svléci. Jen stěží se prý tomuto zjevně úchylnému požadavku ubránila." 
 



V našich zemích (na rozdíl od románské Evropy) sice ani v 19. století neplatilo, že pro muže společensky tím lépe, čím více milostných zkušeností s prostitutkami nasbírá (v té době se panenské nevěsty ještě neděsívaly osvěty, ale až manželů o svatební noci), církev bděla nad sexuálním životem věřících a antikoncepce byla zakazována, ale ani tak se podle počtu potratů a nemanželských dětí nezdá, že mimomanželský sex byl vzácností. V letech 1845 - 1849 přišlo  mimo manželské lože na svět dokonce 10% novorozeňat na Plzeňsku.
 


Ani hřímání z kazatelen a neexistence antikoncepčních prostředků v mnoha případech nevedly k vítězství rozumu nad pudy a tak ve starých knihách a záznamech čteme o matkách, které z obav před hanbou a odsouzením zabíjely novorozeňata nebo se uchylovaly k potratům (a, usvědčeny, bývaly za to velmi odstrašujícím způsobem popravovány). Přes všechny společenské, ekonomické i trestní sankce byla mimomanželská početí tak častá, že správci některých panství nechávali na svém území několikrát ročně prohlížet všechny neprovdané ženy, aby odhalili těhotné mezi nimi.
 


Z výše uvedeného se mi zdá vyplývat, že souvislost mezi sexuální výchovou na školách a sexuálním chováním obyvatelstva kolega Hofírek přeceňuje; je totiž zřejmé, že naši předkové se pohlavnímu obcování oddávali s nemenší vervou - i pod vedením církve, bez škol a bez kondomů.
 
Ano, změna sexuálních vzorců napomohla rozšíření AIDS.  Ale ačkoli na začátku jeho epidemie v průmyslovém světě stála "sexuální revoluce gayů"  v 70. a 80. letech 20. století a s ní spojená erupce homosexuální promiskuity na severoamerickém kontinentě, ačkoli rychlé počáteční rozšíření nemoci můžeme klást za vinu i změně sexuálního chování v komunitě gayů (přestali se dělit na "aktivní" a "pasivní", a ačkoli se do hry zapojily i různé "nové" rizikové techniky pohlavního styku (nebudu konkrétní, neboť po přečtení článku, na něž reaguji, už vím, že zde možná jsou čtenáři, kteří by si před čtením museli vzít Kinedryl), faktem rovněž zůstává, že masové rozšíření viru HIV mezi všechny světové populace má na svědomí z velké míry rovněž urbanizace a politika, která dlouho považovala AIDS (dříve GRID - Gay Related Immune Deficiency) za takřka výlučnou nemoc homosexuálů, Haiťanů a narkomanů (tedy lidí, jež by bylo víceméně škoda léčit). Málokdo ví, že trvalo celé desetiletí, než se tehdy konzervativní republikánská americká vláda uvolila popřát sluchu (a peněz) vyděšeným lékařům, bijícím na poplach (a průzkum GRIDu financujícím z vlastních nepatrných zdrojů) ohledně nové pandemie a důležitosti používání kondomů... Vedení státu tak učinilo až v době, kdy  už byl AIDS zbytečně hojně rozšířen mezi všemi skupinami obyvatel Spojených států.
 


Představy o homosexuálním chování jako produktu duševní choroby jsou obrazem kultury - u nás  (i) dnes někdo považuje homosexuálně jednajícího muže za neurotika, v jiných kulturách by zase nemohl být vážený muž, který by k manželce neměl ještě mladého milence (Paštuni), nebo mladík, který si neprošel homosexuálním zasvěčením (Melanésie).
 
Věrnost chrání před nákazou pohlavními chorobami jen potud, pokud neexistuje jiná možnost přenosu - což pro většinu pohlavně přenosných nemocí neplatí.
Zdá se mi, že nechuť k poskytování informací o kondomech (dítě by je mohlo použít!) se poněkud podobá nechuti k poskytování informací o tom, jak použít hasičský přístroj. Slušné dítě přece nikdy nic nezapálí, takže nepotřebuje vědět, jak zacházet s Minimaxem. Ještě by ho to mohlo ponoukat ke hře se zápalkami!
 
Pro mě zkrátka kondom v kapse (manžela, manželky či dětí) nebude nikdy znamenat "odhodlání k mimomanželskému sexu", ale (jakous-takous) "prevenci před nejhoršími následky možné nehody".
 
Protože jak se může věřící spolehnout na vítězství své víry nad pokušením, když i nemálo papežů (namátkou jmenujme Alexandra VI. a Inocence VIII.)  zplodilo nemanželské děti? Vždyť už v 8. století, kdy po pornografii a masově šířených kondomech ještě nebylo ani stopy, si svatý Bonifác prý stěžoval papeži Zacharymu, že mezi kněžími není jediného, kdo by se zdržoval sexu (":"Mladí muži, kteří tráví svá mladá léta ve znásilňování a cizoložství, vyrůstají v řadách duchovenstva. Prožívají své noci v posteli se čtyřmi či pěti ženami, potom ráno vstanou a jdou sloužit mši!" ").
 
A lidstvo se od té doby nezměnilo - vzdělávací programy, zaměřené výhradně na sexuální abstinenci, nesou ovoce v podobě vyššího množství nechtěných otěhotnění (souhrn z roku 2002 ZDE).
 
Ne, ani já si nepřeji, aby se dětem ve škole dostávalo pornografie a pobídkám k předčasnému erotickému životu. Ale buďme vděčni za každou věcnou informaci o sexu, kterou jim škola zprostředkuje dřív, než to udělá škola života.  
 
 
K tématu též: http://www.manzelka.bloguje.cz/815596-buh-te-ochrani.php
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Prameny:
 
Sex a tabu v české kultuře 19. století, Academia 1999
Jan Pavel II., Rodinné společenství, 1996.
K Janiš, Toulky historií erotiky a sexu,  Oftis 2007
G. Murín, P. Weiss, Abeceda tělesné lásky, Triton 2004
Pojednání o psychologii, náboženství, magii a sexu, CAD Press
N. Truong, J. Le Goff, Tělo ve středověké kultuře, Vyšehrad 2006
Pondělíčkovi, Lidská sexualita jako projev přirozenosti a kultury, Avicenum 1974
B. Ralphová-Lewisová, Temná historie papežů, DEUS 2009
G. Murín, Sex kontra kultura, Hynek 1999
Laurie Garettová, Přežijeme?, Triton 2008
A. Navrátilová, Narození a smrt v české lidové kultuře, Vyšehrad 2004
M. Lenderová, K hříchu i k modlitbě, MF 1999