V kufru auta přes státní hranici

 "Já to nechápu, vo co vám de?" podivila se paní na informační lince cizinecké policie. Bylo to koncem minulého roku a byla jsem vdaná za zločince.  

Tedy, za zločince úplně ne, ale za přestupníka.
 
Senegalci totiž, nejspíš ve vleku Evropské unie, vymysleli pro své občany numerické cestovní doklady. Ty stávající, nenumerické, nebylo možno prodloužit.
Před skončením platnosti svého cestovního pasu zaplatila moje polovička třicet eur a zažádala si o pas nový. Z velvyslanectví přišlo potvrzení žádosti zároveň s informací, že nový doklad bude hotov za půl roku. "Je nám líto, urychlit se to nijak nedá," pravil úřední hlas v telefonu.
 




Měsíce ubíhaly – dva, tři, pět, šest, osm, deset...
 




Platnost původního cestovního dokladu mezitím vypršela. Jeho majitel se stal přestupníkem, neboť pobyt cizince na území ČR bez platného cestovního dokladu jest pokutovatelným přestupkem. 
Ani pokus o přehlášení k trvalému pobytu nevyšel: "musíte přinést platný cestovní pas," byla paní na cizinecké policii nesmlouvavá. "No tak to jste si o něj asi nezažádal včas," nezdálo se jí možné, že by někdo marně čekal na nový pas bezmála rok.
 
Choť se tak stal přestupníkem dvojitým, neboť podle zákona je cizinec povinen hlásit každou změnu pobytu. Ovšem jen s průkazem o povolení k trvalému pobytu (bez cestovního pasu) od cizince policie hlášení nepřijme a změnu nezaznamená.
 
Teprve s potvrzením od velvyslanectví, že o vydání dokladu bylo skutečně požádáno dávno a dávno a doklad stále není, se úřednice uvolila změnu zapsat, a soudní obsílky i kontroly validity našeho manželství - kdyby nějaká někdy přišla - mohly chodit na správnou adresu.
 
Uběhl jedenáctý a dvanáctý měsíc od podání žádosti o pas. "Bohužel, pasy pořád ještě nemáme... Musíte být trpěliví," ozývalo se ze sluchátka, kdykoli někdo z nás volal na ambasádu. Choti poznenáhlu došla trpělivost. Zjistil si referenční číslo své žádosti a zavolal manželovi jedné ze svých tet, který pracuje na policii v Senegalu – ten prý bude moci zjistit, v jakém stadiu je řešení žádosti. A hle! Odpověď z Dakaru by šokovala i toho nejostřílenějšího bojovníka s byrokracií: všechny žádosti z toho roku byly anulovány. Už neexistují. Jako by nikdy nebyly.
 
Další telefonát na velvyslanectví v Berlíně: "vlastně vám můžeme vystavit pas na cestu do Senegalu, a tam si ten svůj nový vyřídíte snáz," radil dobrý muž na druhém konci drátu.
(Pas už tedy nebude stát 30 eur, ale včetně cesty a dalších nákladů nejmíň nějakých čtyřicet tisíc korun... ovšem za předpokladu, že by zaměstnavatel, potýkající se s nedostatkem pracovních sil,  chtěl choti udělit "volno na dobu neurčitou".). Choť radu dobrého muže zdvořile, ale nesmlouvavě zamítl. Potřebuje pas tady.
 
Po dalších pěti měsících jsem vytáhla ze schránky obálku s razítkem velvyslanectví. Obsahovala nótu sdělující, že staré žádosti o pas byly zrušeny. Nové žádosti přijímá jen komise, která za čtyři dny začne úřadovat na ambasádě v Berlíně. Komise v Berlíně setrvá týden. Osobní účast nutná.
 
Další telefonát, během něhož jsem se dozvěděla, že komise odebírá i otisky prstů, takže žadatel se musí skutečně dostavit na místo. Jak se má žadatel o pas bez pasu dostat do zahraničí, úředník nevěděl.
 
Konzulární úřednice na zastupitelství Německa byla milá – choť si může požádat o výjimku, umožňující mu cestování po Německu bez pasu, a o vízum (které by nepotřeboval, kdyby pas měl). Vyřízení toho všeho nepotrvá víc, než dva měsíce. Když jsem jí napsala, že za dva měsíce už choti nebude vízum nic platné, doporučila požádat cizineckou policii o vydání cizineckého pasu.
 
Paní na cizinecké policii se v laskavosti s úřednicí z konzulátu měřit nemohla: "Nojo, ale to budete muset ňák dokázat, že von ten pas nemůže dostat tady, a to sem teda zvědavá, jak to dokážete, aby vám to uznali," poskytla mi cenné informace.
 
Konzulární úředník ze senegalské ambasády slíbil poslat dopis o tom, že žádost o pas anulovali a novou musí choť podat v Německu. Zatímco jsme čekali na slíbený list, komise přijela do Berlína. Zatímco jsme čekali, komise úřadovala. A zatímco jsme stále čekali, komise odjela.
 
Dopis dorazil za tři týdny a dozvěděli jsme se z něj, že kdo komisi nestihl, může si o pas požádat ještě v Paříži, Miláně, Madridu, Abidžanu nebo Džiddě.
Ovšem jak se do Paříže (Milána, Madridu, Abidžanu nebo Džiddy) dostane žadatel bez pasu, o tom se v dopise nepsalo.
 
V obálce z velvyslanectví Senegalu v Berlíně se ukrývalo i řádně orazítkované potvrzení o tom, že choť o pas žádal. Že jeho žádost byla zrušena a že teď, o rok později, musí choť pro pas osobně mimo ČR. Teoreticky, pravily všechny zdroje, by takové potvrzení prý mělo být dostačujícím dokladem pro žádost o český cizinecký pas.
 
Choť, vyzbrojen dopisem a žádostí o cizinecký pas, navštívil úřadovnu cizinecké policie v Brně.
 
Poprvé mu řekli, že cizinecké pasy nedávají, ale může obdržet měsíc platný Cestovní průkaz pro cizince, se kterým do Francie vyjet může. Má to jen malinký háček: už se s ním nevrátí.
 
"To si dojede do Francie, tam si vyřídí ten svůj pas, pak požádá o české vízum na české ambasádě – ať si s sebou vezme víc peněz, protože to taky něco stojí a chvíli to trvá – a pak se teprve může vrátit."
 
S představou toho, jak se zase někde něco zasekne, má lepší polovička zůstane ve Francii bez papírů, bez peněz a my v Česku nejspíš na ulici (protože rodičovský příspěvek bych měla tak na půl nájmu), jsme volali na francouzské velvyslanectví. Ejhle: obavy byly zbytečné, s cestovním průkazem nikdo do Paříže nepojede, protože Francie takový doklad neuznává. Cestovatel by musel mít buď svůj (senegalský) pas, nebo český cizinecký, platný aspoň tři měsíce od data vstupu na území.
 
Dokonce i mail mi o tom napsali.
 
E-mail jsem vytiskla. Zanesli jsme ho na cizineckou policii jako důkaz, že s cestovním průkazem choť do Francie nemůže a že bychom tedy přece jen rádi podali tu žádost o cizinecký pas, kterou od nás minule nechtěli přijmout. 
 
Milá praporčice, se kterou jsme toho dne mluvili, odvětila, že vyplněnou žádost o pas od chotě nepřijme, neb se nejdřív musí poradit s nadřízeným. Ať přijdeme pozítří dopoledne, mimo pořadí, abychom nečekali. Že za ty dva dny zjistí, co a jak, a kdyby náhodou nebyla v kanceláři, ať si ji necháme zavolat.
 
 
"Dát si paní praporčici zavolat" jsme se o dva dny později pokoušeli od čtvrt na deset do půl jedenácté. Pak mi došla trpělivost a vyzvedla jsem pořadové číslo, odhodlána domáhat se řešení na komkoli. Krátce poté se paní praporčice ukázala na chodbě, pozvala nás do volné kanceláře... a vysvětlila nám, že choť nemá na cizinecký pas nárok (pro ilustraci zde cituji kousek zákona: "Cizinecký pas vydá policie na žádost cizince, který v ČR pobývá na základě povolení k trvalému  pobytu, nemá platný cestovní doklad a doloží, že si jej jiným způsobem nemůže opatřit."), protože byl povinen si vyřídit pas své země v době, kdy mu ještě platil ten původní.
 
Na mou námitku, že o vyřízení pasu své země se choť marně snaží (v té době) už skoro dva roky, se mi dostalo odpovědi, že to jaksi "není chyba cizinecké policie, že pán je občanem Republiky Senegal." A doplnila: "Já jsem se na to ptala vedení a řekli mi to, co jsem vám už říkala minule: my mu můžeme vydat ten cestovní průkaz na měsíc a s ním ať si to vyřídí. Ať napíše na ambasády všech zemí, kde mají zastoupení a uvidíte, co mu řeknou."
 
Vysvětlila jsem paní už po několikáté, že Francie, Itálie ani Španělsko neuznávají interní dokumenty České republiky, že Italové mi řekli, že to je tak jasné, že mi o tom žádné potvrzení nevydají a že Francouzi už mi jednou psali (a já to policii předložila), že s pouhým cestovním průkazem k nim nikdo nesmí. 
 
"No tak ať udělá nějakou plnou moc a někdo ať mu tam ten pas vyřídí," poradila mi paní praporčice. Potlačila jsem chuť ječet a jen jsem se paní zeptala, jak by asi choť mohl ve Francii předložit společně se zplnomocněním své prstíky, když nebude osobně přítomen?
 
"To už je jeho věc, jak si to zařídí," dozvěděla jsem se, "my mu ten pas dát nemůžeme, to by bylo proti zákonu a my proti zákonu postupovat nemůžeme."
 
"Dobře," pravila jsem po hlubokém nádechu, "ale žádost od nás snad přijmout a teprve potom ji řádně, oficiálně, písemně zamítnout, to snad můžete?"
 
To můžeme," řekla ta dobrá žena, "ale nemá to smysl. Vy teď zaplatíte 600, my to převezmeme, pak to budeme dva měsíce řešit, pak pozastavíme řízení, dokud nedodáte chybějící doklady (?), pak to zamítneme a pak si můžete podat odvolání. Potom to půjde do Prahy a tam se to rozhodne." Aspoň upřímná že byla...
 
Choť se znovu ujistil, jestli jsme tedy pochopili správně, že tu žádost skutečně můžeme podat, a paní se k němu natáhla: "Vyplňte si tenhle formulář..." . Unisono jsme zvolali, že už ho máme dávno vyplněný a chystali se jí ho včetně všech příloh předat, když nás zarazila: "Já spěchám, dojděte si pro pořadové číslo a podejte si to u kolegy."
 
Pořadové číslo, to předchozí, jsem naštěstí nevyhodila. Ve tři čtvrtě na jedenáct už se našemu mladšímu dítěti čekání natolik zprotivilo, že nebylo možné s ním nadále setrvávat v prostorách budovy. Vynesla jsem ječící dítě ven a ještě předtím naléhavě instruovala chotě, nechť žádost podá za každou cenu, o ničem nediskutuje a nedá se odbýt. 
 
V jedenáct přišel na řadu. Usadil se v kanceláři a odmítal se nechat vyhodit, i když mu říkali, že soudně ověřený překlad dopisu z ambasády nestačí a choť musí přiložit dopis nový, kde bude stát doslovně, že mu pas "nikdy nedají".
 
Nedal se vyhnat, ani když mu strážci zákona domlouvali, že zbytečně vyhazuje šest stovek za kolek, protože za ty peníze prý mohl někomu zaplatit benzín, aby ho načerno převezl přes hranice ("to vás kontrolovat nebudou, když pojedete v autě, a i kdyby, nic se vám nestane, když máte v ČR trvalý pobyt..." No jistě, nic se mu nestane, jen ho na pár týdnů nebo měsíců zavřou, bude platit pokutu, náklady na vyhoštění do ČR, nejspíš přijde o práci a pas mít stejně nebude... v podstatě samé maličkosti.) 
 
Choť trval na tom, že žádost podá, asertivně reagoval, že je mu jedno, že ji zamítnou, ale že ji zkrátka CHCE! MÍT! PODANOU! ...
 
A pak do hry vstoupila další policistka, která zvolala, že "to je přece ten z té televize," chlácholila žadatele, že ví, že on není žádný terorista (?) a že si svých černochů musejí vážit (?), že mu s pasem pomůže... a když se tedy choť pokusil předat žádost jí, sdělila mu, že už je bohužel dvě minuty po dvanácté a pracovní doba cizinecké policie skončila.
Marně se policistky  ptal, jestli by nějakou roli nemělo hrát třeba to, že on se tu žádost někomu pokouší vnutit už od půl jedenácté; paní pravila, že hrozně spěchá a ať choť přijde za týden, ona že se podívá, co by se s tím dalo dělat.
 
Další týden tam choť šel sám... aby se dozvěděl, že cizinecký pas je jen pro politické uprchlíky (zřejmě nějaká "interní směrnice"?), takže žádost od chotě policie ani nepřijme, protože to "stejně nemá cenu". Formulář si tedy paní nakonec vzala, ale přeškrtla slova "cizinecký pas" a učinila z něj formulář žádosti o cestovní průkaz (ano, ten, s nímž nlze cestovat). Přitom žadateli vysvětlovala, že francouzská ambasáda tomu nerozumí, protože ona (paní na policii) si je úplně jistá, že ta zmiňovaná bumážka k vycestování do Francie bohatě stačí.
 
Z francouzského velvyslanectví zatím už přišel oficiální, orazítkovaný dopis o tom, že cestovní průkaz pro cestování do Francie nestačí.
 
V mém vzkazníku na blogu, kde jsem peripetie zmínila, se objevil e-mail od právničky, nabízející pomoc. A zatímco přelaskavá slečna právnička psala stížnosti a formulovala dopisy, měnil se letopočet a s ním i zákony.
 
Držitelé Povolení k trvalému pobytu v České republice přestali spadat pod cizineckou policii, a tak právničkou sepsaný dopis už choť, odhodlán k boji na život a na smrt, nesl na jiný úřad. A připadal si jako v jiříkově vidění:  úředník žádost převzal, přehlédl, přepsal a znovu vytiskl ("aby vám to spíš uznali - víte, nejste první, oni to asi zamítnou, ale pak podáme odvolání a napodruhé už to obyčejně vyjde"), odeslal do Prahy a vzal si choťovu vizitku.
 
Za čtrnáct dnů mu pak sám volal, že žádost byla schválena a pas že je na cestě.
 
A pak věřte cizinecké policii, že doklady můžete získat jen tak, že vás někdo propašuje v kufru auta přes hranice...

 
Doplnění (jak vyplynulo z diskuse pod článkem, nutné): tento článek nepojednává o nelidskosti zákonů ani o potřebě jejich úprav či snad o tom, jak úředníci tupě lpějí na jejich dodržování.
Pojednává o tom, že někteří úředníci zákonům někdy nerozumějí (nebo možná rozumět nechtějí) a odmítají je správně a v duchu jejich litery aplikovat, ba dokonce postoupit žádost o aplikaci platných zákonů zodpovědným orgánům. 
V článku nejde o to, že by někdo žádal o výjimku ze zákona nebo o něco proti zákonu (a úřady odmítly vyhovět). V článku jde o to, že osoba, z jejíchž daní jsou úředníci placeni, nemůže k projednání podat žádost(!!) o něco, na co má podle zákona právo. Doufám, že už je to jasnější. :-)
 






Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz
 
 







Foto v perexu: http://www.freedigitalphotos.net/