Koukejte mít děti... ale zavřené doma!

Při čtení cizích blogů (a diskusí k nim náležejících) potkávám dvě témata, která se opakují: úvahy o tom, že každý by měl mít/je povinen mít děti (ale pozor, jen dvě!), a že děti (a matky) by měly být drženy v ústraní, aby neobtěžovaly ty, kteří děti nemají (nebo kterým děti odrostly).

Bezdětní jedinci jsou sobeckým odpadem společnosti a zrádci vlastní civilizace. Ten, kdo nemá děti, je vinen kolapsem důchodového systému a vzestupem (pohříchu muslimské, "barevné" a kriminální) imigrace. Zvlášť zavrženíhodné je rozhodnutí o dobrovolné bezdětnosti u ženy: taková osoba je nevyzrálá hysterka, která časem bude litovat, že děti nemá, nebo dokonce (za naše peníze!!!) v pokročilém věku podstupovat umělá oplodnění. A ještě ke všemu bude pobírat důchod vyplácený ze sociálního pojištění těch, kdo děti měli. Hanba bezdětným, zhoubě evropských národů!

Hanba taky těm, kdo děti mají, a nedokážou si to zařídit nějak diskrétně. Taková rodina s dětmi v sousedství tropí hluk, ve dveřích a ve výtahu zdržuje a když máte to štěstí a žádné děti v okolí nebydlí, zaručeně vás budou nějaké otravovat venku. Někde mají sice provozovatelé restaurací tolik rozumu, že potenciální rušitele s malými dětmi vyhodí hned ode dveří , ale třeba aerolinky jsou v tomhle směru hodně nesoudné.

Parchanti pak v letadle pláčou nebo zpívají a jak k tomu přijdou ostatní cestující, kteří si taky zaplatili a chtějí letět v absolutním tichu? A to, prosím, ti odporně sobečtí rodiče určitě nelétají z nutných důvodů, ale třeba na dovolenou! Jak k tomu bezdětní přijdou, aby museli (zrovna cestou na svou zaslouženou dovolenou) tak trpět? Proč nejezdí lidi s dětma, já nevím, třeba autobusem?

(Skutečně, i tento názor v jedné diskusi padl. Autor si asi myslí, že patnáctihodinovou jízdu busem každé batole snese líp, než dvouhodinový let. Nebo že se autobusem dá projet přes moře... Nebo že autobusy cestují jen lidé s dětmi, kterým dětný spolucestující nevadí?)

A když bezdětný protrpí tu cestu a možná i pobyt v hotelu na patře s dalšími spratky, kteří tam běhají a hrají si až na chodbě, po návratu do vlasti ho čekají další ústrky: kočárky útočí! Ty nemožné matky s vozítky plnými dětí si k cestám po úřadech a doktorech totiž schválně vybírají  hodiny, kdy je všude spousta lidí (místo aby vycházely z domu před rozedněním, po setmění, nebo radši vůbec) a naschvál jezdí tramvajemi v kterých je málo místa, čímž znevýhodňují rovněž platící spolucestující. Jejich potomci obtěžují hlukem a zápachem. K dovršení všeho, když se taková matka chystá vystoupit, oznamuje tuto skutečnost svému dítěti ve špinavém kočárku a chudák spolucestující, který to zaslechne,  aby jí pak ještě pomáhal!

(Popravdě řečeno, nevím, jestli zrovna ženy s dětskými kočárky se liší od zbytku ostatní populace natolik, že si vybírají dopravní prostředky podle jiných měřítek než podle toho, který je nejrychleji a nejpohodlněji doveze na místo.

Jako matka kočárkům příliš neholdující mám zase poměrně bohaté zkušenosti s tím, kterak nepraktické je vozit po městě dítě (děti) bez kočárku: to pak taková matka – ohleduplně nezabírající  spolucestujícím místo kočárkem –  občas stojí v jedoucí tramvaji (autobusu), v babyvaku na krku zavěšené půlroční dítě, za ruku drží dítě dvouleté a zatímco čelí zvídavým pohledům ze sedaček pod sebou, doufá, že tramvaj (autobus) prudce nezabrzdí. Už před několika lety jsem viděla v pražské tramvaji stát takovou ohleduplnou matku v pokročilém stupni těhotenství, na ruce s dítkem asi patnáctiměsíčním, nad řadou relativně mladých a napohled zdravých sedících spolucestujících. Přehlédnout se nedala, tramvaj byla celkem volná. Jen místo k sezení na tu paní nezbylo...

Já jsem si proto pořídila, pro cesty podobnou situací hrozící, kočárek o hmotnosti pět kilo a šířce čtyřicet centimetrů. Vejdu se s ním všude, ze schodů a do schodů si ho nosím sama. Ovšem občas se mi stane, že se mi za zády rozlehnou ironicko-nahněvané výkřiky: "Víte, pani, kdybyste si řekla, tak my bysme vám s tím třeba pomohli..." )

V jiných diskusích, na které si ještě vzpomínám, ale které už zapadal prach, se zase počestní občané rozhořčovali nad matkami kojícími na veřejnosti ("vyměšování je taky přirozené, a nekálíte na každém rohu!" "Tak snad víte, kdy budete kojit, tak si to zařiďte tak, abyste v tu hodinu byli doma!"

Skvělá rada. Zejména, když kojíte co dvě hodiny – počítáno od začátku kojení do začátku kojení – trvá vám to dvacet minut a k doktorovi nebo na úřad máte hodinu cesty. Nebo když se potřebujete dostat na druhý konec republiky.)

a nad bezohlednými rodiči, beroucími děti do restaurací a kazícími tím požitek z jídla ostatním hostům ("psa si do restaurace taky nevezmu!"). 

A tak si říkám, jetli ten propad demografické křivky není způsoben třeba taky proměnou rodičovství v něco, čím jsme povinováni státu a národu, ale co je jinak spíš odsouzeníhodné? 

Nebo, naopak, co sice odsouzeníhodné není, ale co matku vyřadí z normálního života (protože "správná matka" přece zapomene na všechny své "bezdětné aktivity, protože od porodu už jí ke štěstí i životnímu naplnění zcela stačí péče o dítě) a obere ji o ženskost, pracovní výkonnost, o přátele i o koníčky?

"I kdybyste měla devět dětí, jistě byste je vychovala s láskou a dobře. Pořád lepší služba Bohu a státu, než nějaká "úspěšná manažerka" či modelka...",

sdělil mi kdosi v komentářích pod článkem o prasárničkách. Jako by se bytí několikanásobnou matkou vylučovalo s úspěchy v práci mimo domov. (No dobře, matka devíti dětí se už jako modelka asi moc neuchytí... ale ředitelka, vědkyně, obchodnice, lékařka nebo studentka? Proč ne?)

V některé z těch diskusí kdosi dokonce napsal něco jako: "Dětí je všude hafo, takže jestli si rodičové myslí, že zrovna z toho jejich potomka se každý pomine, jsou na omylu..." Jenže tak to není. Tam, kde mají dětí ještě "hafovitěji", k takové devalvaci rodičovství (a dětství) nedošlo.

Psala jsem kdysi o zážitcích z podsaharské MHD: 

"Slunce stojí vysoko na obloze, náš autobusek je uvězněn v dopravní zácpě. Na jednom ze zadních sedadel štíhlá mladá žena nemůže utišit děťátko.
Chybějícími okny ani otevřenými zadními dveřmi nefouká. Potíme se. Inhalujeme výfukové plyny z okolostojících vozidel. Vypadá to, že tu budeme trčet pěkně dlouho. V autobusku je vedro k zalknutí a miminko křičí a křičí. Cestující se otáčejí. Otáčejí se... a usmívají.
„To je pravda, že mamince se nedá zaplatit", vyjádří konečně někdo tu kolektivní myšlenku. A pokračuje: „Jednou mu budeš vyprávět: jela jsem s tebou autobusem, to jsi byl ještě úplně malinký, a ty jsi křičel a křičel... Nene, matce se člověk nikdy nemůže dost odvděčit."

Tak jestli to nebude tím, že máme dětí tak málo, že už jsme jim úplně odvykli...

Volně inspirováno:

http://www.childfree.bloguje.cz

http://nokidding.webovastranka.cz/

http://sima.blog.idnes.cz/c/55764/Kocarky-utoci.html#t2

http://www.omlazeni.cz/zeny-ktere-nechteji-60-19172-2.html

http://joch.blog.idnes.cz/c/48483/Deti-sobectvi-a-civilizacni-velezrada.html

http://pallotto.blog.idnes.cz/c/48059/Nemam-deti-ale-nejsem-velezradce-pane-Jochu-starejte-se-o-svy.html

http://blog2.idnes.cz/diskuse.asp?iddiskuse=A080802_44551_blogidnes

Obrázek v perexu: http://www.freedigitalphotos.net/

Publikováno v roce 2008 na stránkách http://manzelka.bloguje.cz