Kde slušnost nazývá se slabostí

Všechny české zpravodajské kanály včera přinášely zprávy z Haiti. Že zemětřesení, možná sto tisíc mrtvých, nejchudší země západní polokoule, diktátoři a převraty a posílejte peníze.

Francouzské satelitní programy byly podrobnější -  na Haiti prý prakticky nezůstal kámen na kameni, k lidem ve Fort Au Prince se nemůže dostat žádná záchranná technika, protože spadla i hasičská základna a všechno zůstalo uvnitř, univerzita doslova pohřbila celou jednu generaci haitské inteligence (tedy tu vzácnou slaboučkou vrstvu), a poničené nemocnice, které na tom byly špatně už před zemětřesením, teď nemají vůbec nic, čím by mohly raněným pomoci. Ani elektřina nejde. Kdo byl vážně zraněn, pravděpodobně zemře - pomoc není možná. Vůbec. 
 
Jeden francouzský program pozval několik Haiťanů a odborníků na cosi. Před kamerami padaly názory, že zemětřas možná napomůže ke změně. Že Haiti se všemi jeho předkatastrofickými hrůzami, kriminalitou a diktaturami může být budování od nuly jen ku prospěchu.
 
Seneweb zveřejnil působivé fotografie a konta humanitárních organizací, na které lze přispět z lecjakých míst světa. Senegalec, který pod článek napsal, že nejdřív by se mělo vybírat na povodňové škody v Senegalu, byl  sepsut online: několik set tisíc mrtvých na Haiti a on mluví o senegalských povodních, které vytopily pár škol a zničily několika stovkám lidí domovy? No kde to jsme, prosím vás? Senegal pomáhal v Asii, měl by pomáhat i na Haiti. Mohl by poslat své záchranáře, domníval se kdosi další.
 
Mezi blogy iDnes se dnes ráno objevil článek o zbytečných slzách pro Haiti.
Mezi řádky a někdy i na nich říká, že Haiti si za svou situaci může samo a posílat teď cokoliv na pomoc je zbytečné. V diskusi čtenáři (z nichž pravděpodobně nikdo živého Haiťana nikdy neviděl) s nadšením doplňují, že Haiťané jenom čekají, kdo jim co dá a vůbec, za dvě stě let si doma neudělali pořádek, tak dobře jim tak: teď tam mají zemětřesení a všechno jim spadlo! Měli si to postavit líp!
 
Také jsem asi nikdy neviděla živého Haiťana. Na Haiti jsem nebyla, a ač mám kamarádku na Barbadosu, Haiti mě nijak neláká ani když se netřese. Haitská politika mě nenaplňuje respektem.
Ale přesto nemám dojem, že bych měla nad lidmi, kteří v jediném okamžiku přišli o všechno, co měli, moudře pokývat hlavou: "stejně byli k ničemu!"
 
Zdá se mi to podobné, jako bych při procházce kolem řeky zahlédla topícího se, a jala se ho vyptávat: "A zaměstnán, jste? A co volby, koho jste volil? Nerozumím vám... cože? A povězte, vy jste se neučil plavat? Ne? No tak to je ale, pane, vaše chyba," volala bych už k tiché hladině, spokojena sama se sebou a s tím, že jsem nemrhala silami na záchranu někoho, kdo si to nezaslouží.
 
(Jelikož si nemyslím, že bych měla právo hodnotit "záchranyvhodnost" kohokoli z Adamových potomků, ubezpečuji zde všechny potenciální utopence Svitavy i Vltavy, že případné záchranné akce nezahájím výslechem a lustrací.)
 
Jen mám dojem, že nevzácný přístup "podívám se, zda si bližní ve stavu krajní nouze mou pomoc ZASLOUŽÍ" nevypovídá o společnosti nic pěkného.
 
Podobně jako některá slova o návštěvě turecké holčičky u Růžků. Paní Růžková, vědoma si toho, že muslimové nejedí vepřové, chystala dceřině kamarádce pohoštění, ale ouha: turecká holčička nejedla rybu!
 
Paní Růžková nahonem sháněla kuře.
 
Turecká holčička také nerada sýr, řekla dcera paní Růžkové, a tak paní Růžková namazala chleba marmeládou.
 
A komentátoři pod článkem se rozvášnili i ve vzpomínkách: je nemyslitelné dávat hostovi něco víc (jiného) než domácím, host se musí přizpůsobit a nejí-li něco, řekneme mu, že to v pokrmu není.
 
(Lituji ty, kdo např s alergií na papriku navštíví takového ortodoxního "můj-dům-můj-hrad" hostitele a dostanou guláš, a zatímco hostitel je bude ujišťovat, že v guláši paprika není, už aby si pomalu volali záchranku.) 
 
Pánem je domácí - myslí si někteří účastníci diskuse - nikoli host, a to nejlepší je jen pro domácí - host dostane nanejvýš svůj díl, a ještě ať je rád! Zbabělcem budiž zván, kdo o hosta se stará...
 
Slovanskou pohostinnost už u některých zjevně nahradilo "jáství" Západu.
 
Přitom ještě moji rodiče návštěvy milovali (i když někdy se ukázalo, že k soužití s návštěvou je třeba většího než malého množství diplomacie a trpělivosti), na každou se chystali snášením modrého z nebe a gruntováním celé domácnosti.

Tu vášeň jsem po nich zdědila: tak jako některé děti nosí domů zatoulaná koťata, tahala jsem  domů návštěvy – pobýval u nás mimo jiné mladý Lybijec, Ukrajinec se snoubenkou, Nigerijec alergický na kočičí chlupy, španělský manželský pár, Senegalec z Nizozemska, Senegalec ze Spojených Států, Senegalec z Japonska, Korejec z Koreje, čtyřčlenná polská rodina z Německa, Abderrahmán z Ostrovní říše, slečna od Budějovic a francouzský muslimský fundamentalista jménem Chourac.

Ten posledně jmenovaný k nám přijel z Paříže na kole, jehož řídítka za jízdy mimoděk leštil svým rezavým plnovousem. Kontakt na mě mu dal jeho známý, jistý Bašir Farez, který po osobním setkání se mnou zjistil, že nejsem ten nejvhodnější typ pro drogové dýchánky.

Na základě toho, že před nezávazným sexem s ním jsem dala přednost návštěvě mešity, usoudil, že s Šurákem si budu rozumět líp. Šurák na rozdíl od Bašíra neuměl anglicky, takže jsem se slovníkem v ruce vždycky stihla rozluštit jen torza jeho plamenných projevů, týkajících se převážně tématu „žena, nástroj ďáblův“.

(Komunikační překážky ani fakt, že žil z podpory v nezaměstnanosti, tomu pánovi v bělostné čepičce v nejmenším nebránily, aby mne třetího dne nepožádal o ruku. Až osmého dne se nám mnoha diplomatickými kličkami podařilo onoho mladíka odeslat zpátky na cestu do rodné Paříže.)

I přes podobné (vzácné) přehmaty byl každý host vždycky uvítán, uctěn a ubytován a pokud se choval slušně, i ve všem upřednostněn před domácími. Většina návštěvníků k nám proto chovala vřelé city a vracela se znovu, přinášejíc hodnotné (či méně hodnotné) dary.

Nebyly-li návštěvy z ciziny, několikrát týdně k nám zacházívaly na oběd moje spolužačky, a pro každou z nich maminka našla něco, co holčička určtě jedla. Kdyby byla některá z nich odmítla lívance (což se nestalo, protože "doma jez, co máš, jinde, co ti dají"), určitě by dostala knedlíky se zelím... nebo tak něco.
 
Krajané mého chotě dávají člověku, v jehož domě dlí host, peníze nebo jídlo.
Vědí, že hostitel má vyšší náklady, aby návštěvu náležitě uctil.
Že správný hostitel je připraven přijít třeba na mizinu, aby ten, kdo mu prokázal čest návštěvou, u něj byl spokojen.
 
Lidé - a zvlášť ti, kteří se znají - by si měli dělat radost.
 
Nepřekvapí mě proto, když Choť přinese z obchodu tři kila krásných hroznů, z nichž dvě kila věnuje sousedům ("protože ty hrozny byly tak pěkné" /že by bylo škoda se o ně nepodělit/) - ač nejsou naši hosté.
 
Ale také mě nepřekvapí, když kvůli mně hostitel převrátí půl města vzhůru nohama, aby našel to, o čem si myslí, že mě to potěší. Překvapilo by mě, kdyby to neudělal.
 
Spokojenost hosta by totiž měla být prvořadým cílem hostitele.
 
Jen se nám ta tradice nějak vytrácí... a slušnost je nazývána slabostí.
 
Ať už jde o milosrdenství, nebo o návštěvy.
 
 
 
 
 
Obrázek v perexu: http://www.freedigitalphotos.net/
 
 
 
Článek je v mírně pozměněné podobě převzat z http://manzelka.bloguje.cz