Už mě nechce.

Zabiju ho.                                                                                                                                                                                                                    

Kočičí předení a odfukování spícího dědečka podmalovával hlas reportéra televizního zpravodajství. Do šera pokoje poblikávala televizní obrazovka, přinášející v tu chvíli obraz domku, ve kterém žily oběti zločinu z vášně. Kdosi kohosi miloval tak, že ho samou láskou zabil, a nádavkem pár příbuzných k tomu.

"To je hrozný, viď," vydechla Máša.

Záběry na dům vystřídal záběr na muže se sklopenou hlavou, vedeného v policejních poutech.

 "Chudák..."

"Kdo je chudák?" nějak se mi nezdál ten gramatický rod.

"Ten chlap přece," vysvětlila Máša. "Chtěla ho opustit, a tak to neunesl... Zhroutil se mu svět. Byl asi děsně nešťastnej. Určitě žil jen pro ni, musel ji moc milovat," dodala se zamženým pohledem.

Kudla v břiše sem, kudla v břiše tam, hlavně, že se mají rádi, napadlo mě. A zároveň jsem si, ne bez jistého podezření, připomněla  poněkud uštvané pohledy Mášina manžela, jeho dávný povzdech, že manželka mu kontroluje věci a když se někam nemůže dostat, neváhá použít násilí. Zatím jen vůči věcem.
 
Vzpomněla jsem si i na diskusi pod jedním článkem o Bílé Masajce, kde čtenářky se zaujetím vpravdě fanatickým hájí názor, že v lásce a ve válce je dovoleno absolutně vše, a že láska je dostatečný důvod pro iracionální jednání, které samo se – posvěceno láskou – stává obdivuhodným. Když si ho umíme tak pěkně zdůvodnit.    

Seděla jsem zabořená v měkounkém křesle, zezadu pozorovala Mášinu siluetu osvětlovanou září obrazovky a připouštěla si všelijaké myšlenky.  

Nepopírám, že už jsem se párkrát (v prvních letech manželství dokonce mnohokrát!) zabývala myšlenkou, kam a jak nejlépe odklidím mrtvolu svého muže, až se jednou neudržím, a...  Nemilovala jsem ho. (Ale i kdyby to tak bylo, přiznejme si – snad všechny délevdané a všichni déleženatí potvrdí, že uvědomovat si vlastní lásku je občas setsakra těžké!)  

Ale kdyby chtěl odejít – ať teď, nebo tenkrát, zaručeně bych ho nevraždila. Ani tu, ke které by odcházel (byla-li by jaká). 

Podle Máši ho možná nemám dost ráda ani teď. Nežiju jen pro něj, řekla by asi. Měla by pravdu – žiju taky pro naše děti a sama pro sebe, abych mohla jim všem dávat víc.


A lásku si představuji jinak. Milovat a mít jsou pro mě dvě různé věci. Pokud někoho milujeme, můžeme ho chtít zbavit jeho svobody? Věřím, že mám právo milovat – ale nejsem přesvědčena, že tato výsada s sebou zároveň nese právo být milován(a).

Ten, koho miluji, má právo mě nemít rád. A naštěstí neexistuje pravidlo, podle něhož bych musela chovat lásku k těm, kdo ji chovají ke mně.

Pokud někoho miluji, chci, aby byl šťastný; v jeho štěstí je štěstí moje. A pokud věří, že bude šťastný jen s někým jiným než se mnou, jak bych mohla být spokojená, kdybychom zůstali spolu? Miluji-li někoho a (slovy Máši) "žiju jen pro něj," smysl mého života se s jeho odchodem nevytratí – vytratil by se s jeho smrtí. Z toho důvodu se mi "vraždy z lásky" zdají protimluvem. 
 
 
Nechápu Radka Kavku ani Norberta Jurkovského.  Zato moc dobře rozumím Malé mořské víle.
 
 
 
 
 
Článek poprvé publikován vloni na stránkách  http://manzelka.bloguje.cz
 
 
 
Fotografie v perexu: http://www.freedigitalphotos.net/