Sárinka

Jedna z dam v davu natáhla ruku a štípla Sárinku do zadnice. Prošedivělý gentleman neštípal, ale šťouchl holí, a další divačka hrotem svého paraplete vyzkoušela, zda je na Sárince "všechno pravé".

Dobový romantický obrazzdroj: Wikipedia

Sárinčiny slzy stékají pod obojek;  konec řetězu drží krotitel. Zpátky do klece, z dosahu návštěvníků, Sárinku nepustí, dokud prohlídka nebude u konce.

Saartjie (Sárinka) Baartmanová přišla na svět v 80. letech 18. století v rodině pasteveckých Gonaqů v oblasti Camdeboo, necelých 700 kilometrů od Kapského města. Narodila se do těžkých časů: Gonaqové byli vyháněni z pastvin a  ve snaze přežít se stávali námezdními dělníky a sluhy.

Saartje brzy osiřela a vydala se do Kapského města, kde se živila jako služka a kojná, prožila intenzivní milostný vztah s holandským bubeníkem Hendrikem van Jongem a přišla o tři děti.

Sářin dlouholetý zaměstnavatel, svobodný černoch Hendrik Cesar, podnikal. Na začátku 19. století se ekonomika dostala do potíží a Cesar přestal být schopný splácet své dluhy. Aby mohl dostát svým závazkům, začal Sárinku za poplatek ukazovat pacientům v námořnické nemocnici - "předvedla se těm, kdo se na ni chtěli podívat," řekla později Anna Cesarová.

Hendrikova počínání si všiml i Alexandr Dunlop, který v té době působil ve čtvrti jako lékař otroků a Khoisanů. Podnikavý muž (Dunlopovo jméno mělo mezi dovozci zvířecích, rostlinných i lidských vzorků z exotických kolonií dobrý zvuk), spatřoval v Sárinčiných hýždích odlesky (svého) budoucího bohatství.

Dunlop a Cesar se dohodli, že Alexandr vyplatí Hendrikovi slušnou sumu peněz za to, že Sárinku přesvědčí, aby odjela do Anglie. To, že Dunlop Cesara podvedl, Sárinka odmítla odjet sama a oklamaný Cesar, kterému věřitelé šlapali na paty, nakonec odcestoval se služebnou,  je samostatný příběh.

Londýn Sárinku přivítal v roce 1810 jako "Hotentotskou Venuši", na kterou jste si mohli za dva šilinky i sáhnout.

Popisována jako "ideál krásy svých krajanů", vystupovala "Venuše" v přiléhavém trikotu tělové barvy, navozujícím zdání její nahoty. V Lonýně ji vystavovatel ukazoval na podstavci; Sárinka si na rozkaz stoupala, sedala, chodila. Baartmanovou tehdy ještě nepředváděli "v kleci", ale přítomnost krotitele i dráždění ze strany návštěvníků odlišovaly její exhibici od předvádění trpaslíků, obrů a podobných  lidských kuriozit.

Přesto se - jak je z dobových údajů zřejmé - Saartje pokoušela získat kontrolu nad tím, jaký obraz bude ukazovat veřejnosti a jak bude vystavování probíhat.

Případ Sárinky jako "etnografické zvláštnosti" nebyl výjimečný. Tím jej učinilo až jeho zpolitizování: skupina abolicionistů se postavila proti veřejné prezentaci Hotentotské Venuše, požadovala její propuštění a repatriaci zpět do Afriky. Jejich hlavní argument, že Sárinka Baartmanová je vystavována proti své vůli, vyvrátil Hendrik Cezar předložením smlouvy, uzavřené s negramotným "exponátem" i výslech samotné Saartje, vedený v holandštině, kterou plynule hovořila. Lukrativní show mohla pokračovat.

Být černoškou by nestačilo na to, aby Sárinka v Anglii 19. století vyvolávala pozornost -  zhruba 2% obyvatel Londýna pocházela z Afriky nebo Karibiku. Po zrušení otroctví zůstávaly tisíce Afričanů ve službách u svých bývalých pánů, osamostatňovaly se a splývaly s majoritou jako sloužící nebo příslušníci nižší třídy. Nosily evropské oděvy, mluvily anglicky; Sárinka nebyla výjimečná barvou pleti, ale "divošstvím" a stavbou těla.

Způsob předvádění Sárinky budil nevoli a vedl za strany některých diváků ke stížnostem na zacházení, jemuž byla mladá žena vystavována. Následkem toho Dunlop propustil Cezara, který nedlouho poté v Londýně zemřel a Sárinka, v té době již vdaná (snad za Dunlopa?)  se nechala pokřtít.

Rok poté - v roce 1812 - umírá i Dunlop. Sárinka zůstala sama, a pod tajemným patronátem absolvovala turné po Británii. Někdy v této doběpravděpodobně přišla o čtvrté dítě, o jehož otci není nic známo.

V roce 1814 zájem anglických diváků upadal; Baartmanová se přesunula do Paříže, kde její tragédie začala naplno. Pařížané nebyli zdaleka tak útlocitní jako Londýňané; Sárinka dostala klec a obojek. Jedenapůl roku ji cvičitel divokých zvířat Reaux vystavoval s velkým úspěchem; později si nový  majitel vylepšoval rozpočet také tím, že nutil Sárinku k prostituci.

Skvělé výdělky, které jí Dunlop sliboval, když jí odvážel z Kapského města, Sárinka nikdy neviděla. Neměla ani peníze na cestu zpátky. Začala pít a na konci roku 1815 opuštěná zemřela.

Její pozůstatky si vyžádalo Muséum d´Historie Naturelle. Georges Cuvier, vědec, který na Sárince prováděl měření ještě za jejího života, triumfoval: konečně dostal možnost prozkoumat "Venušiny" genitálie. Zájem Evropanů o khoisanská přirození byl enormní – už na první exhibice Sárinky lákal pvystavovatel otenciální diváky informací o ženě, která má na genitáliích "cosi jako kůži visící z krocaního krku".

Morbidní zvědavost rostla s obtížností zastihnout Křováky nahé nebo je k nahotě přemluvit – Baartmanovou nepřesvědčily ani finanční nabídky.

Cuvier ve svě pitevní zprávě došel k názoru, že "hotentotská zástěrka" jsou jen zbytnělé stydké pysky a steatopygii má na svědomí hromadění tuku v hýždích. Ouška a kostru Baartmanové  přirovnává k orangutaním a řadí Sárinku do skupiny "Boschimane" naznačuje tím, že zkoumaný objekt má blíže k opicím než k lidem. K tomuto názoru se ostatně klonili i holandští osadníci v jižní Africe: Holanďané  dokonce pojídali maso ulovených Křováků ve víře, že konzumují zvěřinu.

Vypreparovaná Sárinčina kostra, mozek a genitálie se staly majetkem muzea. Ve Francii zůstaly až do roku 2002, kdy se vrátily do jihoafrického Hankey, pravděpodobného místa narození Baartmanové.

Saartje je dnes ikonou feministek; a v depozitářích muzejí po celém světě se práší na stovky koster lidí, jejichž jména nejsou známá a po jejichž pohřbení nikdo nevolá.

---------------------------

Zdroje:

Clifton Craiss, Pamela Scully: Sara Baartman and the Hottentot Venus: a ghost story and a biography

http://www.shpltd.co.uk/qureshi-baartman.pdf

http://cordieb.wordpress.com/2007/10/30/who-is-saartjie-sarah-baartman/ 

http://scienceblogs.com/laelaps/2009/02/the_tragedy_of_the_hottentot_v.php

http://books.google.cz/books?id=dAqycFD4PBsC&pg=RA1-PA264&lpg=RA1-PA264&dq=saartje+baartman&source=bl&ots=372ZXP19d1&sig=HjHZ2K-o-HX0fYVtl30q8F44_Bo&hl=cs&ei=3RTTStHdNcyLsAaJh6nKBA&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=7&ved=0CCUQ6AEwBjgK#v=onepage&q=saartje%20baartman&f=false

http://www.jhu.edu/jhumag/0609web/sara.html