Cizí děti (I. část)

"Vytvoření rasy míšenců je nejsnadnější cesta k ovládnutí Západní Afriky", napsal v roce 1902 Dr. Robert Louis Barrot ve svém Praktickém průvodci Evropana po Západní Africe.

Dilo v pevnosti Elminahttp://www.flickr.com/photos/babasteve/

Barrot, původem z Bordeaux, měl bohaté zkušenosti z vojenských expedic do této oblasti a jeho kniha se kromě medicínských rad zabývá rovněž nedostatkem ženské společnosti, kterým vojáci a obchodníci v koloniích trpěli. Depresím, neurózám a dalším potížím, které by z tohoto strádání mohly vzejít, radil Barrot předejít "dočasným spojením s dobře zvolenou domorodou ženou". Takový sex byl podle Barrota i vlasteneckou povinností: z těchto svazků měla těžit hlavně Francie, protože pomocí z nich narozených dětí chtěla upevnit svou pozici v kolonizované oblasti.

Průvodce Evropana neradil nic převratného – obchodníci a kolonialisté si hledali partnerky mezi Západoafričankami už od 15. století. "Dočasné ženy" portugalských obchodníků těžily ze svého postavení a využívaly svých kontaktů k obchodním aktivitám. Děti narozené z takových vztahů ale neměly jednoduchý život. Většina z nich byla svými francouzskými otci opuštěna ještě jako děti, některé z nich otce vůbec nepoznaly. K dalším se nehlásily ani matky, toužící po normálním rodinném životě.

 

V dokumentu Děti bělocha (jeho režisérka Sarah Bouyain jej točila i o své vlastní rodině) vypráví vnučka francouzského vojáka o tom, jak její babička nechtěla ani za nic mluvit francouzsky, i když rozuměla.

 

"A tenkrát jsi mi řekla," vzpomíná se svou babičkou - míšenkou, "že prababička byla unesena. Francouzi přijeli do jejich vesnice hledat dívky. A nějaký zlý člověk udal jejího otce, že má dvě krásné dcery. Vojáci mu je nařídili přivést. Bránil se, že má jen je, ale nedali mu na vybranou. Ti vojáci si každý vzali jednu dívku. I mojí prababičku Boulde Dioli a její sestru. Odvezli je s sebou. Ptala jsem se tě, co bylo s prababičkou potom. Říkala jsi, že hodně plakala, a chtěla domů. Ale francouzský důstojník jí řekl, že jestli uteče, zabije jejího otce."

"Nevím, jak dlouho je tam držel," pokračuje stará žena už sama. "Pustil ji až, když jsem se narodila. Pak otec odjel bojovat do první světové války, a maminka se vrátila k rodičům. Hlídali mě a rozmazlovali. Všichni mě rozmazlovali. Strašně jsem zlobila, a dědeček mi chodil kupovat na trh maso – vždycky mi ho někdo opekl. Pak ale znovu přijeli vojáci na koních, a odvezli mě do dětského domova. Babička mě nechtěla pustit, ale řekli jí, že půjde do vězení, když mě nedá."

 

"Moji matku odvedli, když jí bylo patnáct – žila pak ještě s jednou dívkou u francouzského důstojníka - a propustili ji, když byla těhotná. To se tak dělávalo, těhotné dívky vraceli k rodičům. Příbuzní mě rozmazlovali, ale lidi mi někdy říkali ´bílá káva´nebo ´dítě prasete´. Když mi byly tři, moje matka se znovu vdala, ale její manžel si nepřál mít pod svou střechou dítě bělocha. Zůstala jsem u babičky, a maminku jsem navštěvovat nesměla. Jednou maminčin manžel někam odjel, a já jsem s maminkou mohla pár dní zůstat. Otčím se ale vrátil dřív a našel mě tam. Nafackoval mi. Maminku zbil. Ona se pak hned ráno sbalila, odešla k dědečkovi a dala se rozvést. Vždycky jsem za to cítila vinu."

 

Děti francouzských otců byly umisťovány v míšeneckých sirotčincích různé kvality, kde se jim dostalo vzdělání, ale zároveň byly vytrženy ze společnosti i okolního prostředí. Existenci sirotčinců vykládala koloniální vláda jako projev humanismu, s nímž dává dětem vzdělání a zároveň jako prostředek k vychovávání nových kádrů, spolupracujících při upevňování moci. Na chovance těchto sirotčinců pohlížela koloniální správa s ostražitostí: míšenci, kterých byly tisíce a tisíce, nepatřili do žádné sociální skupiny, předsudky jim upíraly jakékoli dobré vlastnosti a u nich samých se nedalo přesně říci, zda patří do kategorie "vládnoucích" nebo "ovládaných" – a pokud se hranice mezi ovládanými a vládnoucími smaže (obávali se tehdejší politici a myslitelé), nemůže existovat ani kolonialismus.

 

V 50. letech 20. století začaly vznikat organizace sdružující "euroafričany", poprvé vyšel časopis "Euroafričan" (na obálce jeho posledního čísla z roku 1960 byla vítězka soutěže Miss Euroafrika), ale, jak říká jedna z dam vzpomínajících v dokumentu Děti bělocha, pro míšence ochotné k integraci bylo vždycky snadnější stát se Afričany, než být Evropany.

   

Video: LES ENFANTS DU BLANCUploaded by sweetjam.Francouzsky s anglickými titulky.

Další informace:  Owen J. White, Children of the French Empire: Miscegenation and Colonial Society in French West Africa, 1895-1960.  Oxford University Press, New York 1999. (k vypůjčení u MK v Plzni)

Fotografie: http://www.flickr.com/photos/babasteve/