Doba válečná

Ve chvíli, kdy Francie více než jindy jest jednotná                                  

Hlídka u tureckých zajatcu
v úsilí po vítězném ukončení války a obětuje bez rozpaků ročník 1918 na obranu vlasti, jest povinností vlády republiky žádati také od statečných obyvatelů afrického západu důkaz jejich oddanosti a věrnosti. Vláda ví, že jí poskytnou bez svého oslabení nové vojáky, kterých potřebuje.

Národové Afriky pochopí, že Francie tím, že se jich dovolává, je k sobě povznáší. Bojovati v řadách francouzského vojska znamená pro naše africké občany postaviti se na vždycky po bok civilizace ohrožené našimi nepřáteli.

V tomto znění přinesly Lidové noviny z 21. ledna 1918 českým čtenářům překlad oběžníku, určeného guvernérům francouzské západní Afriky.

Jednotky afrických vojáků, "senegalských střelců",  založil už roku 1857 generál Louis Faidherb. Zpočátku byli jejich členy především otroci, vykoupení za tímto účelem od afrických majitelů, a teprve v průběhu dalších let začínali v jednotkách Střelců převažovat váleční zajatci a nosiči. Na sklonku 19. století přišla vlna "dobrovolníků" – pro válečníky z kmenů poražených koloniální armádou byla služba u nepřítele mnohdy otázkou přežití. Nemalou zásluhu na získávání rekrutů měl také senegalský člen francouzského národního shromáždění Blaisse Diagne.

Generál Charles Mangin roku 1910 v knize La Force Noire vysvětluje, že francouzskou armádu je nutno posílit verbováním vojáků z francouzských kolonií – podle jeho slov se vojenská síla koloniální velmoci měla rozrůst o jedenapůlmilionu vojáků ze západní Afriky a z Indočíny.

Manginovy představy byly značně nerealistické - počty rekrutů, které doufal začlenit do armády, v Africe zkrátka nebyly. Populace francouzského Sahelu v té době navíc zažívala pokles způsobený vysokou úmrtností mužů nahnaných na nucené práce při budování dráhy, silnic a přístavů. S tím spojený odliv pracovních sil ze zemědělství v kombinaci se suchem vyústil v letech 1913 a 1914 v hladomor a další vymírání potenciálních odvedenců.

Osmdesát let poté, co na bitevních polích I. světové války dozněly poslední výstřely,  zpovídali novináři jejího jediného žijícího západoafrického veterána, stočtyřletého Abdoulaye Ndiaye.

Stařeček vzpomínal, jak francouzští verbíři přišli do jeho vesnice se zprávou, že Francie přinesla Afričanům civilizaci a ti jsou teď na oplátku povinni jet Francii bránit proti jejím nepřátelům.

Představa hrdinné smrti za zájmy cizí země vesničany příliš nenadchla a mnozí mladí muži museli být k nástupu do armády nuceni násilím. Ndiayův bratranec před verbíři uprchl a jeho otce, Ndiayova strýce, proto uvěznili. Abdoulaye cítil povinnost se pro strýčka obětovat; prohlásil se o čtyři roky starším, než skutečně byl, a dobrovolně nastoupil na bratrancovo místo a snažil se bojovat tak, aby dělal strýci čest.

V srpnu 1914 byl poprvé zraněn na belgické frontě, další válečné zranění utrpěl v roce 1916.

Mezitím bojoval na severní frontě, zažil bitvu u Verdunu, prošel Dardanelami a Otomanskou říší. V Istanbulu plakal: vojáci dostali rozkaz bojovat v pátek, aby své souvěrce, Turky, překvapili při modlitbách. V St. Raphaelu se ho Francouzi vyptávali, jestli zčernal pod paprsky slunce; Francouzky mu podstrkovaly jídlo a snažily se ho svést.

Senegalští střelci, vojáci z celé západní a severní Afriky, bývali nasazováni tam, kde domorodci nechtěli sloužit. Jen v bitvě u Chemin des Dames, (beztak tragické pro celou francouzskou armádu), přišla o život téměř polovina z nasazeného počtu 15.000 senegalských střelců.

Commémoration du 11 nov 2009Uploaded by kouppepascal. - News videos hot off the press.

Abdoulaye Ndiaye se domů, do vesnice Thiowor, vrátil. S hodností kaprála, vyznamenán válečným křížem.

Uplynulo třicet let, než mu - v roce 1949 – začala Francie vyplácet skromnou penzi určenou veteránům zraněným v boji. Do té doby projevovala vděčnost vojákům z kolonií spíše gesty - například vybudováním velké mešity v Paříži v roce 1926.

V první světové válce bylo nasazeno 212.000 Senegalských střelců; zhruba třicet tisíc jich na evropských bojištích položilo životy.

Abdoulaye Ndiye zemřel  10.listopadu 1998, v předvečer dne, kdy měl z rukou francouzského velvyslance obdržet Řád čestné legie.

http://www.worldwar1.com/france/tseng.htm

http://www.gisti.org/doc/plein-droit/56/force-noire.html

http://en.wikipedia.org/wiki/Tirailleurs

 http://www.liberation.fr/politiques/0101262502-le-dernier-tirailleur-a-decroche-abdoulaye-n-diaye-104-ans-est-mort-le-10-novembre-au-senegal
 
 
 
Fotografie pařížské mešity: Snicklunk
 
 
 
 
 
Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz