Matka na ten nejplnější úvazek

Mateřská dovolená je od toho, aby se matka v první řadě věnovala dětem. Dítě, odložené někde v dětském koutku, se toho moc nenaučí. Ženské na mateřské mají být doma s dítětem a ne utrácet za kafe mateřskou z naších daní!

http://www.flickr.com/photos/babasteve/Babasteve
dočetla jsem se (mimo jiné) před pár dny u stati o tzv. Kinder-café.
 
"Matka nechce dávat dítě do jeslí, tak ho vezme do kavárny a pohodí na hromadu ostatních dětí do nějakýho hracího kouta, aby si mohla číst nějakej časopis..."
 
Když jsem před nějakou dobou psala článek Koukejte mít děti... ale zavřené doma!, věděla jsem už, že jsou mezi námi jedinci, kterým vadí přítomnost dětí (byť i slušně vychovaných) v zásadě kdekoliv. Až po jeho publikování jsem ale měla zjistit, že existují i lidé, jimž na veřejnosti vadí rovněž přítomnost matek - ať už s dítětem, či bez  něho.
 
"Člověk má nést odpovědnost za své činy," praví hlas (části) lidu, "a tak, milé matky, když máte děti, neměly byste už chtít dělat nic jiného, než o ně pečovat. Konec radovánkám, odpočinku, péče o sebe a o vztah s otcem dítěte. To jste mohly dělat předtím! Teď jste, sakra, matky; tak si to uvědomte, zahoďte lak na nehty, knihu, činky i černé podvazky a hybaj ke kolíbce! Na společenské vyžití máte pískoviště!"
 
Pochopila jsem, proč tolik žen podléhá syndromu dokonalé matky - ale při nejlepší vůli nedokážu pochopit snahu vnutit ho i ostatním (nejčastěji pod záminkou, že jde o zájem dítěte, potažmo rodiny).
Možná je na vině stará představa dokonalé ženy, nesoucí na bedrech veškerou péči o muže a dům a sebe samu obětující, s kultem otce - živitele rodiny, tak jak byl v našich zemích nepokrytě běžný ještě v 19. století. (Ještě jsem neslyšela, že by někdo otcům rodin vyčetl návštěvu kavárny, posilovny, přečtení novin nebo aktivitu bez dětí, zatímco matkám se totéž zazlívá poměrně často.)
 
Obraz matky - obětavé, milující, velkorysé - jejímž jediným přáním a potřebou je chránit, trpět, starat se a obětovat, patřil ale i ve zmíněném 19. století především do sféry umění: ve všech vrstvách společnosti, krom těch úplně nejchudších, se dětem v prvních letech života věnovaly nájemné kojné a chůvy, ve vyšších vrstvách pak i vychovatelé a guvernantky. V nižších třídách společnosti se matky obvykle spolupodílely na hmotném zajišťování rodiny a děti často již záhy po narození svěřovaly starším sourozencům dítěte, jeho prarodičům nebo starým lidem v nepříbuzenském vztahu k dítěti.
 
Přesto v nás přetrvává onen idealistický obraz ženy - matky, schopné a ochotné nadšeně, s radostí a plným nasazením pečovat o dítě či děti 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce.

Žádná učebnice nedoporučuje maminkám, aby si lakovaly nehty, zatímco dítě po obědě spí, nebo mladému rodičovskému páru, aby si v sobotu večer šel zatancovat, a znovu tak nabyl radosti z péče o dítě během týdne. V žádné učebnici se nepíše, že všichni rodiče toho jednoho dne mají dost, nemohou dál, chtěli by se vrátit k životu bez dětí, a přitom to nemusí být žádné stvůry. Žádná učebnice neposkytuje dobré rady, které by umožnily rodičům mít pět minut klidu nebo dokonce odpoledne, aby si mohli trochu vydechnout. Je tomu právě naopak. V příručkách se dovědí, jak musejí dělat neustále více a více pro své milované ratolesti.

 Tento perfekcionismus je velmi naivní. Dobrá a špatná matka jsou pouze dvě tváře jedné funkce a co víc, představují pouhý úhel pohledu dítěte (víla a čarodějnice).

Někteří rodiče sice nejsou hodni tohoto označení, nicméně většina rodičů své děti miluje a chce pro ně to nejlepší. Avšak tváří v tvář každodenní realitě zažívají často pocit ztroskotání. Jakmile nemají trpělivost, touhu ani sílu zůstat nad oním mýtem dokonalého rodiče, začne se v nich probouzet pocit viny. A přesto malé děti v období absolutní závislosti vyžadují velkou pozornost a toto trvalé úsilí je těžko udržitelné."

A rovněž přesto se pořád najde dost a dost lidí, tvrdících,  že "správná matka" zvládá všechno s úsměvem na rtech a písní v duši (nebo naopak); pokud ne, selhala. Vždyť dnes jsou přece jednorázové pleny, dětská výživa ve skleničkách, sterilizátory a kdovíjaké vymyšlenosti.

"Vaše babičky, vy jedny zhýčkané ničemnice, praly plenky na valše, vyvařovaly je v hrnci, vařily na ohništi a když večer přišel pán a vládce z práce, bylo navařeno, vypráno, uklizeno a děti vykoupané v postýlkách a žena ho s úsměvem vítala," četla jsem v diskusích pod články už v několika variantách.

I v mém životě byly doby (a není to tak dávno), kdy jsem prala v ruce a vodu ohřívala... no, ne sice na ohništi, ale na vařiči. Přesto si troufám tvrdit, že to ani nestojí za řeč; ta skutečná "práce" je dohled nad dítětem (dětmi). Je totiž permanentní. Žádné "volno", žádné "padla". Nikdy není hotovo. Slova "pohotovost 24 hodin denně" nejsou básnickou nadsázkou. 

Muži jsou nejčastěji nevěrní ženám na mateřské nebo rodičovské dovolené. Ani to není nadsázka - tak hovoří statistika. (Kromě statistiky i smutné výpovědi v diskusi pod příslušným článkem.)

"Rozvádět se nechci, mám ji rád... ale ono s manželkou teď, co máme děti, už nic není... Zajímá se už jen o ty děti..." vysvětloval prý jedné mé (bezdětné) sestřenici její ženatý milenec, otec tříletého a dvouměsíčního dítěte. V době, kdy jeho manželka pravděpodobně vysedávala u pískoviště, chodil se sestřenicí do divadel, parků, na vernisáže a romantické obědy (to aby byl večer včas doma).

Vzpomněla jsem si na to znova po letech, když jsem se v komentářích pod článkem o "dětech jen doma" dozvěděla, že řádná matka a řádný otec si všechny nerodičovské aktivity odbyli před narozením prvního dítěte, že sex se dá provozovat v noci a vyjít si jen ve dvou s manželem je lifestylová blbinka z magazínu. A na tohle si zase teď vzpomenu pokaždé, když si uštvané matky kojenců stěžují, že jejich manželé od nich chtějí sex, na který ony vůbec, ale vůbec nemají náladu... A říkám si, bodejť by měly, když na ně po šestnácti hodinách probíhající čtyřiadvacetihodinové "šichty" někdo "hupne" bez toho, že by se aspoň chvilku předtím mohly cítit jako ženy ne-matky. A že by to nejspíš bylo jiné, kdyby na sebe a na partnera měly trochu víc času a zbavily se přesvědčení, že "souložit přece můžou v noci" a nic jiného k manželskému životu není potřeba.

Možná za to může i další oblíbená představa:  komerční hlídání dětí si objedná jen krkavčí matka.

"Malé děti potřebují stálou přítomnost rodičů," upozorňovali mě diskutující. Mám-li potřebu jít ke kadeřníkovi nebo k zubaři, ať hlídá tatínek! Tohle uspořádání má háček - musíte mít k dítěti tatínka, který je nezaměstnaný či pracuje na směny, nebo si (my ostatní) najít kadeřníka a zubaře, kteří provozují svou praxi i pozdě večer.

Abych věc uvedla na pravou míru: nemyslím, že je v pořádku, má-li dítě na starosti každý týden někdo jiný. Ale pravidelná péče jedné či dvou spolehlivých, osvědčených a kvalifikovaných profesionálních chův není o nic horší, než hlídání dítěte libovolnými tetičkami z pokrevního příbuzenstva. Pro zdravý vývoj dítěte je důležité, aby kolem sebe mělo trvale větší počet (stále stejných!) lidí. Lépe se pak socializuje, případné negativní vlivy výchovných přehmatů jednoho dospělého jsou snáze neutralizovány výchovným působením jiných a dítě má možnost naučit se sociálně reagovat na lidi různého věku a různých povah; dříve také chápe sociální kontrolu a snadněji se identifikuje se sociálními rolemi. V knize Psychická odolnost předškolního dítěte cituje paní Simona Horáková - Hoskovcová práci Hwanga, St.Jamese-Robertse a Nashové:

"V našem kulturním prostředí je jako norma brána nukleární rodina sestávající z matky, otce a dětí. Tato norma má však svá omezení. Výzkumy v kulturách, kde společně žije  širší rodina, prokázaly, že děti z těchto rodin mají oproti dětem v nukleárních rodinách méně psychologických problémů. ... Zužování rodinných vztahů a omezování propojení s širší rodinou vede k větší závislosti na celku, na společnosti." (kapitola Psychologický kontext vývoje psychické odolnosti, str. 35)

"Máte-li dítě," zní další poučka, "musí jít všechno ostatní stranou. Zájmy a péči o sebe prostě poodsunete, až dítě vyroste. Přece byste, milé matky, nechtěly přijít o jeho nejkrásnější léta!"

Proto (kromě již zmíněného kadeřníka a zubaře) zapomeňte i na cvičení, plavání, kosmetiku i dovolenou. Zacvičit a zaplavat si můžete i s dítětem (kdo to někdy zkusil, ví, proč se při psaní těchto řádků ironicky uchechtávám. Kdo to nikdy nezkusil, a má dětí víc než jedno, ať ani nezkouší.), na kosmetiku chodit nemusíte (jste přece MATKA, nezapomínejte! Vy máte mít úplně jiné preference, než je nezanedbaný vzhled!) a dovolená? Ta je pro děti vyloženě nezdravá - každý ví, že dítěti je nejlíp doma (kde také neobtěžuje spolucestující a spolurekreanty).

Dokonalá matka zkrátka ví, že sobectví, záliby a dovolenou musí na pár let odložit.

Řekněme, že vzorové dokonalé matce je osmadvacet, když porodí prvního potomka - a pak má ve čtyřletých intervalech ještě dva. Tuto dokonalou matku poznáte podle toho, že - v den třetích narozenin svého nejmladšího - má vlasy až ke kolenům, případně si je stříhá sama (11 let nebyla u holiče), má nadváhu a špatné držení těla (11 let je jejím jediným sportem hrbení nad kyblíčky na dětském hřišti), krom matek z pískoviště a školních schůzek nemá přátele (do kaváren ani restaurací nechodí, děti nedává hlídat a pokud její předdětní přátelé cizí děti zrovna nemilují, nemůže se s nimi volně pobavit), za vrchol společenské realizace považuje rozhovor s pokladní v supermarketu a 11 let nebyla s manželem o samotě (ten jezdí na dovolenou sám, v posledních letech s sebou bere nejstaršího potomka, zatímco manželka zůstává v zájmu dobra mladších dětí po celý rok zavřená v městském paneláku).

Těší mě, že vím, že nejsem dokonalá matka. V kontextu článku mě těší rovněž, že jsem sobecká mrcha, která si i přes své mateřství občas přečte časopis nebo (za peníze z daní poplatníků)  vypije čaj. Zároveň mě těší, že mám hodnou a šikovnou paní na hlídání, kterou děti milují. Dokonce mě těší i to, že našim dětem cestování nejen nevadí, ale ještě se - ty, které už mluví - společné dovolené v oblíbeném hotelu dožadují.  

A úplně nakonec dodávám, že ač nemám ambice být "živou Barbie" ani po nocích flámující ženštinou, a ač jsem si vědoma rychle ubíhajícího dětství a vzácnosti času, který mohu s potomky trávit - nejsem (už!) ochotna se obětovat k sebezničení. A vím docela jistě, že jednám v nejlepším zájmu své rodiny.

Unavená a nespokojená bych totiž hodnou matkou a milou manželkou být nemohla.

 
 
 
 
Dakší informace k tématu, související články a literatura:
 
http://www.evalabusova.cz/clanky/vztah_po_porodu.php
 
http://aktivnimama.cz/dokonale-sladovani/
 
http://poradenstvi.unas.cz/prectete-si/materska-dovolena/
 
http://www.genderonline.cz/view.php?cisloclanku=2008012705 
 
http://ivdmr.fss.muni.cz/info/storage/spokojenost_zeny2005.pdf
 
http://www.kafe.cz/mam-problem/odbornik/jsem-na-materske-a-bojim-se-ze-z-toho-zblbnu-149.aspx
 
http://www.mimi-klub.cz/tema-mesice/rijen-2009-volny-cas-rodicu/rodicovstvi-a-volny-cas.html 
 
http://olomoucky.denik.cz/zlociny-a-soudy/vrazda-v-namesti-na-hane-soud-20100112.html
 
 
 
Gabrhelíková: Iniciace sociální podpory ženami na rodičovské dovolené, dipl. práce
 
Christel Petitcollin: Jak správně komunikovat se svým dítětem
 
Milena Lenderová, Karel Rýdl: Radostné dětství? Dítě v Čechách devatenáctého století

Simona Horáková-Hoskovcová: Psychická odolnost předškolního dítěte
 
 
obrázek v perexu: http://www.flickr.com/photos/babasteve/
 
 
 
Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz