Hříšný bůky

O nigerijské teroristické skupině Boko Haram napsala dneska hezký článek už Iva Pekárková, a protože o tom, jak to v Nigérii chodí, ví mnohem víc, než já, do rozboru podhoubí Hříšnejch knížek (jak lze tu důvěrnou přezdívku s trochou zlomyslnosti taky překládat) už se pouštět nebudu. Politika je jedna věc a vzdělání druhá - a já se s dovolením zaměřím na tu druhou.

Článek o fatwě na facebooku a děsu z militantních pacifistů naznačuje možnost spojení mezi odporem k světskému školství a náboženským extremismem. Neřekla bych, že je to tak jednoduché.

Hausové a Fulbové, kteří tvoří většinu obyvatel severní Nigérie, byli proti sekulárnímu vzdělání odedávna, a rodiče zejména na venkově posílali (a posílají) děti do koranických škol často s větší důvěrou než do škol anglických. Tato situace je typická pro velkou část severozápadní Afriky, a mění se jen nesnadno.
Když na jaře roku 2009 oznámil prezident Senegalu znovuotevření francouzských škol ve městě Touba, místo "revoluce" odstartoval skandál.

S otevřením škol by totiž musel souhlasit tamní chalífa, El Hadji Lamine Bara Mbacké, a ten se dal vzápětí slyšet, že nic takového on nepovolil. A nepovolí. "Dokud kuřatům nenarostou zuby," v Toubě žádná francouzská škola nebude; nechtěli ji tam ani předchozí chalífové a on sám proti tomuhle druhu vzdělávání nikdy nepřestane bojovat.

Ministr školství zařadil zpátečku – před zástupci médií řekl, že nemyslel znovuotevření škol, které v Toubě už nakrátko byly a ve kterých se od roku 1997 učí Korán – měl na mysli výstavbu škol nových, na tom že se s chalífou dohodli...

Jenže i to chalífa dementoval. Nechce ani nové školy. Žádné školy. Žádné školy, kde by zněla francouzština. Jestli si stát chce stavět francouzské vzdělávací ústavy, ať to dělá někde, kde k tomu nepotřebuje povolení, vyhlásil El Hadji Lamine Bara Mbacké.

Touba, ačkoli se nachází v zemi, kde je školní docházka bezplatná a ze zákona povinná (a tato povinnost se nevymáhá, protože pětina dětí žije v rodinách, které si nemohou dovolit nákup školních potřeb), žádné laické školy nemá. Rodiče, kteří chtějí, aby jejich děti využívaly státní vzdělávací systém, je do školy musí posílat do několik kilometrů vzdáleného Mbacke. Ostatním musí stačit Korán, sunna, spisovná arabština, literatura, zeměpis a matematika. Co není wolofsky, je arabsky.

Intelektuálové se hrozí: Touba se dostává do další izolace. Děti nebudou umět francouzsky a v životě se neuplatní. Senegal se rozdělil na dva tábory: na ty, co El Hadji Laminovi Barovi Mbackému za jeho neústupnost tleskají, a na ty, kdo mu zlořečí za to, že brání občanům v přístupu k jedinému smyslupnému vzdělávání.

Potíž je ale v tom, že ani většina z těch dětí, které navštěvovaly francouzské školy – od základní po vysokou – se neuplatní. Nízká úroveň základního státního školství, vysoká nezaměstnanost a současná nízká prestiž řemesel a zemědělství škodí nejvíc absolventům škol. Kdo chodil do školy, nebude přece dělat něco tak obyčejného, jako obdělávat pole, kovat nádobí nebo šít boty, i kdyby se tím nakrásně uživil líp, než sezením v kanceláři. A kdo prošel (francouzskou) školou, nutně ztratí kus sama sebe – už nikdy nebude přemýšlet a mluvit tak, jako předtím; málokdy je to změna k lepšímu.

El Hadji Lamine Bara Mbacké nepochybně ví, co dělá: francouzské školy s sebou přinášejí pseudointelektuálství, ztrátu morálních hodnot a individualismus extrémní do té míry, že ohrožuje nejbližší okolí.

Děti, na které se doma mluví jiným jazykem než ve škole, mají horší školní výsledky než děti, které takovou rozpolcenost nezažily. A děti ve škole přijímají kromě jazyka i cizí pohled na život. Nemluvě o tom, že prvňáčci usedající do školních lavic často nerozumí ani slůvku z toho, co je jim ve třídě předkládáno; doma se francouzsky nenaučí. Takový systém rozdělí děti na dvě skupiny: na ty (téměř) geniální, které zvládnou výuku v naprosto cizím jazyce, a na ty "obyčejné", které handicap cizojazyčnosti překonávají těžko, pokud se jim to vůbec podaří.

Na druhou stranu koranické školy nemají žádný závazný standard ani osnovy; na učitele a metody výuky nikdo nedohlíží. V některých školách jsou děti ubytovány v neodpovídajících hygienických podmínkách, dochází k týrání a zanedbávání dětí. Pokud má tálib štěstí, absolvování kvalitní školy mu umožní pokračovat ve studiu na některé z vyšších škol v arabských zemích a pak, třeba, někdy někde použije svou dokonalou znalost klasické arabštiny nebo fiqhu. Pokud štěstí nemá, nenaučí se víc, než pár súr z Koránu, aniž by tušil, o čem jsou... a pak zbývá už jen doufat, že se v dospělosti uchytí v nějakém řemesle nebo obchodu.

Bohužel, zatím ještě pořád nedochází k tomu, co by bylo asi nejlepší, totiž k zavedení ministerského dozoru a pravidel pro všechny náboženské školy. Stát sice na venkově otvírá i školy zvané "francouzsko-arabské", ale poptávka vysoce převyšuje nabídku: například do pouhých čtyř tříd takové školy, společné pro vesnice Taïba a Mbadianène, se letos dalo zapsat téměř tři sta padesát dětí.

Soukromé školy ve městech, kde se kromě arabštiny učí například i počítačové programování, pro změnu požadují po studentech školné, mnohdy vyšší než je tamní průměrný plat.

A já si zkusmo představuji, jaké by to asi bylo, kdyby Českou republiku anektovala Čína a zavedla nám tu přes noc jako úřední jazyk čínštinu a k tomu čínské školství. Kdyby si, řekněme, Morava uchovala částečnou suverenitu, zdalipak by nebojovala o to, aby si směla ponechat i původní ráz školství s češtinou jako vyučovacím jazykem a latinkovým písmem? Jak moc by se ohlížela na to, že čínština je jazyk budoucnosti (mnohem významnější než jakási čeština), že čínský vzdělávací systém je sofistikovanější a přináší lepší výsledky...

Související články:

Chybí Africe ze všeho nejvíc vzdělání?

Středověké písemnictví západní Afriky

( Část článku publikována v roce 2009 na stránkách http://manzelka.bloguje.cz )